Profesor Pafko: Člověk má vždy říkat, co si myslí a vždy pravdu

Za hezkého počasí začíná den jízdou na kole z pražského Podolí, kde bydlí, na kliniku do Motola, což je asi 15 kilometrů. Když je hůř, jede na skútru, málokdy autem.

Po sedmé ráno na klinice hodinu přijímá pacienty z celé republiky, kteří ho žádají o konzultaci svého zdravotního stavu. Pak jde na vizitu, poté na ranní hlášení. Když vstoupí do zasedací místnosti, kde už je shromážděno několik desítek lékařů kliniky, všichni vstanou…

Půl hodinu se probírá léčba nejzávažnějších případů. Po hlášení profesor Pafko mnoho hodin operuje, vyřizuje administrativu, přednáší, jde za pacienty na pokoje. Domů se vrací dlouho po pracovní době. Slušný výkon na sedmdesátníka.

Sportem. Chirurg se nad operačním stolem hrbí a při operaci pacienta prostojí na stejném místě denně několik hodin, dýchá anestetika. Proto kompenzace sportem.

Dříve ano, teď už ne. Hodně jezdím na kole, o víkendu pravidelně. Jezdím i na vysokém historickém kole - v posledních letech každoročně trasu z německého Pasova do Vídně, což je asi 300 kilometrů. Když mám čas, plavu v podolském bazénu, jezdím na kajaku po Vltavě a na Orlíku, kde mám chatu, rád nazuji kolečkové brusle a také trochu běhám.

Bylo to před lety, kdy se cyklistické helmy ještě moc nepoužívaly. Ráno jsem na silnici spadl z kola. Měl jsem zlomenou čelist a obratel. Krev byla všude. Snažil jsem se mávat na auta. Až páté zastavilo, protože řidič mě poznal. Zavolal záchranku. Pak jsem ležel několik týdnů v nemocnici.

Samozřejmě mezi auty vždy. Víc než zranění mě mrzela lhostejnost řidičů. Bylo jim jedno, co se s raněným stane. Neochota se angažovat při záchraně druhého mě šokovala.

Dávno. Jak pozoruji manželky chirurgů, dost se liší. Ty mladé, když jejich manžel přijde kolem páté domů utahaný, se ptají, kde byl tak dlouho. Když já náhodou přijdu před šestou, moje žena se diví: „Vy nemáte co dělat, že jsi tak brzy doma?“

Přes naše známé. Vzali jsme se v roce 1966, máme tři dcery a čtyři vnoučata. Nejstaršímu vnoučeti je 22 let, nejmladšímu dva roky. Manželka je bioložka a celý život pracovala ve Státním zdravotním ústavu. Dnes je v penzi.

Nepochybně ano. Jejich výchova byla na manželce. Já doma skoro nic neudělám. Kdybych mohl vrátit život, rozhodně bych se snažil být s dcerami víc. Chtěl jsem ale v chirurgii něčeho dosáhnout. Bylo to však na úkor rodiny.

Nikdo. Jsem tomu rád. Dcery viděly, že medicíně obětuji všechno, a pochopily, že pro ně tudy cesta nevede. Byl jsem jim odstrašujícím příkladem.

Nejstarší dcera studovala němčinu, která ji také nějaký čas živila, teď pracuje již několik let jako redaktorka internetového časopisu. Dvě mladší dcery vystudovaly dějiny umění, ale živí je angličtina. Jedna je překladatelka druhá pracuje pro americkou turistickou agenturu.

Poté, co mu byl diagnostikován nádorek plic. První schůzka se uskutečnila ve vile Václava Havla. A proč o tom nemluvím? Nemám souhlas pana prezidenta a ten já u pacienta, ať je to kdokoli, vždy respektuji.

Proto když jsem o operaci Václava Havla mluvil, tak vždy s jeho souhlasem. Tato operace nebyla ani odvážná, ani mimořádná. Takových každý starší plicní chirurg udělá stovky.

Ano, v tom mimořádná byla. Sledovalo ji deset miliónů lidí.

Ne. Emoce vždy ovlivňují racionální úsudek a ten by měl být prvořadý. Vše, co jsem dělal, jsem byl schopen před kýmkoliv obhájit. Ministerstvo zdravotnictví tehdy pozvalo jednoho profesora z USA. Předem se mě ptali, zda by mi to nevadilo. Řekl jsem, že ne.

Americký profesor pak uznal, že vše, co jsme udělali, bylo správné, a že stejně by postupoval i on. Možná kdybych operoval Václava Havla a bylo mi 35 let, byl bych nervózní. Ale v té době mi bylo 56 let. Nejsem typ člověka s přehnaným sebevědomím, ale nejsem ani ten, který o svých rozhodnutích stále pochybuje.

Prezident byl pro mne nemocný jako každý jiný. Funkce nefunkce. Představa, že bych dnes měl operovat pana Havla jinak než v době, kdy byl prezidentem, je pro mě nepřijatelná.

Bohužel ano. Já ale stále mám čisté svědomí. Jsem rád, že operace Václava Havla dopadla dobře. Přeji mu dlouhé a pevné zdraví. Sledují-li nějakou činnost milióny lidí, budou na ni určitě různé názory. Projevy obav nejbližších zná každý chirurg.

Byly to krušné dny. Ale nikdy jsem se za tento výrok nepotřeboval omlouvat. Ostatně by bylo dobré se podívat na to, co je napsáno na prezidentské standartě, která vlaje na Hradě.

Ano. Souhlasil. Proto jsem to řekl. Abych upozornil na špatné financování zdravotnictví. Dodnes se moc nezměnilo.

Realita byla mnohem klidnější než v tisku. Uvědomil jsem si, že žijeme v éře masmédií a ta vlastně řídí společnost. Běžný čtenář, posluchač, divák do problému nevidí. A stejně tak neviděl do operace. Média ho ovlivnila.

Naučil jsem se dvě věci: člověk má vždy říkat, co si myslí a vždy pravdu. Mnozí lidé se dostanou do novin nebo na obrazovku a jsou jakoby někdo jiný. Moc mne mrzí, že se lidé k druhým chovají podle toho, co znamenají, čím jsou, a ne slušně a vstřícně, jak by měli ke každému.

Také jsem poznal, že při tolik sledované operaci se nikdy nemohu zavděčit všem. Dostal jsem i několik dopisů, že mě zabijí a že Slovák, protože já jsem po otci Slovák, neměl operovat Čecha. Řekl jsem to tehdy Václavu Havlovi. Zařídil mi na pár týdnů ochranku.

Učili jsme se ve Vídni u profesora Klepetka před třinácti lety. Když plánovali, že budou transplantovat plíce, a to se bohužel dělá většinou v noci, tak nám večer zavolali. S kolegy jsme sedli do vlastního auta a za své peníze jeli 400 kilometrů do Vídně.

Tam jsme při transplantaci plic asistovali a nad ránem jsme byli v Praze. Osprchovali se a začal náš běžný operační den. Jednou nám odtáhli auto a profesor Klepetko složitě zařizoval jeho vrácení. My totiž neměli ani šilink.

Někteří nám říkali: transplantovat plíce začněte, až stát vytvoří podmínky. Odpovídal jsem - ne. Nejdříve musíme něco ukázat a pak teprve natáhnout ruku, aby stát něco dal. Za těch třináct let jsme transplantovali 145 pacientů a děláme tyto výkony jako jediní v ČR.

Patříme k úspěšným centrům ve světě. Moc mne však mrzí, že za těch 13 let se nedořešilo jejich financování. Dnes již program přebrali mladší, vede je docent Lischke.

V ČR s třítýdenním pobytem po transplantaci se částka v přímých nákladech vyšplhá na necelých 800 tisíc korun. Ve Vídni je nutné předem složit 70 000 eur. To je 1,8 miliónu korun. A přitom materiální vstupy a léky a přístrojová vyšetření ve Vídni i v Praze jsou stejné. Rozdíl je v ceně práce transplantačního týmu.

Dostali jsme dvě jako sponzorský dar. A obě někdo ukradl. Mrzelo mne to. Kvůli sponzorům, ale ve společnosti, kde jsou lidé schopni ukradnout invalidní vozík, se tomu ani nedivím.

České zdravotnictví svou úrovní odpovídá rakouskému nebo německému a dalších zemí, které jsem navštívil a pracoval tam. Ani v USA nedělají nic jiného než my. I rejstřík léků je stejný.

Na západ od nás jsou často pacienti v horší situaci než u nás. Čekací doby na operace ve Velké Británii jsou delší. To, o co se snaží prezident Obama v USA - aby všichni měli pojištěním zajištěnou zdravotní péči -, my máme dávno.

V USA je čtyřicet miliónů lidí nepojištěných! Z toho mi plyne jedno: jediný problém je málo peněz. Je nutné stanovit standardy zdravotní péče. Ty by byly pro všechny stejné. A ti bohatí, pokud by chtěli nějaké špičkové materiály, které ještě nejsou běžně používané, by si je legálně mohli zaplatit. Tím by odpadla korupce.

Stejně tak si privátní pacient vybere, kdy chce být ošetřen, eventuálně kým. Obava, že by se na standardně pojištěné nedostalo, je lichá. Kapacity českého zdravotnictví jsou velké, jediné, čeho je nedostatek, jsou finance.

Když někdo přijede do nemocnice v autě za pět miliónů korun a je mu špatně, tak jenom bláhový si může myslet, že by nenašel někoho, kdo se o něj za obálku nepostará.

Samozřejmě. Stejně se to děje, jenomže nedůstojným způsobem. Komerčnímu připojištění se nevyhneme. Je to věc politického rozhodnutí. I spoluúčast pacienta se musí zvýšit. Všude v Evropě je vyšší než u nás.

Jen za stravu v nemocnici. Všechny ostatní bych zrušil.

Každý lékař by měl vztah s nemocným začít ovlivněním psychiky nemocného. Ale často, zejména v operačních oborech, vidíme pouze cílový orgán operování a nerespektujeme psychiku pacienta. Rozhovor pacienta s lékařem má být důvěrný a informace musí obsahovat naději, jinak je špatná.

V medicíně je ještě hodně neprobádaného, proto ta naděje. Základem medicíny je důvěra mezi pacientem a lékařem. Bohužel dnes mnozí lékaři pacienta přehlížejí a často se k němu chovají hůř než před revolucí.

Nemám. Snad jen, že ve štěstí člověka by mělo být obsaženo štěstí jeho okolí. Nemohu žít jenom pro sebe, ale i pro ostatní. Tím myslím rodinu, kolegy v práci, vůbec lidi, s nimiž se stýkám. A také jsem se naučil vcítit do myšlení člověka, s nímž jednám.

Často mám pacienty nebo jejich rodinné příslušníky na konzultaci. Z lékařského pohledu je vše jasné. Ale já přemýšlím, jak oni tu pravdu, kterou jim říkám, vnímají. V tom je velký rozdíl.

Vzal jsem ji z hromady kostek, když se před dětskou nemocnicí na Karlově dláždil chodník. Na památku. Dcera mi pak namalovala na každou stranu šest puntíků. Pro štěstí. Každý by ho v životě alespoň trošku měl mít. Ale musí mu jít naproti.

Běžnou kuchyní. Mám rád pečené brambory s mlékem nebo sladká jídla, čokoládu. Maso nemusím. Nekouřím, alkohol nepiji, jen občas si dám skleničku piva. Myslím, že žiji normálně. Nepochybně jiní žijí jinak. Každý má svou představu o tom, jak by se mělo žít. Bohužel jsou mezi námi i tací, kteří vědí, jak by se žít mělo, ale žijí prostě jinak.

Určitě ne ležet u moře. To vydržím tak dva dny. Pro mne je nejlepší dovolená na kole, při sportu anebo na chatě, kde se sejde celá rodina. Minulé Vánoce nás u dcery bylo u stolu 26. Není to báječné?

Je čas odejít z funkce. Nechci už mít odpovědnost za vedení kliniky, sledovat finance, řešit personální problémy apod. Pokud mi síly a nový přednosta kliniky dovolí, rád bych čtyři dny v týdnu operoval a tři dny měl volno.

Vynahradil bych tak své ženě všechna ta léta, kdy večer seděla doma sama. Víc budeme chodit do divadel, na koncerty, do přírody, hlídat vnoučata. Také bych rád obnovoval turistické značky v okolí Prahy. Už to mám předjednané. Vezmu si kyblíček s barvou, půjdu do lesa a budu natírat. Obklopen přírodou - nic lepšího si snad ani přát nemůžu.