Potíme se všichni bez výjimky, někdo víc, někdo míň. Pocení je lidskou specialitou, která našim prapředkům umožnila odložit srst plnou parazitů, volit správného partnera pro zachování rodu a pod horkým africkým sluncem se nepřehřát. Ovšem po těch několika miliónech let, co naši předci těžili z toho, že se stali „nahými opicemi“, změnila civilizace hodnotová měřítka a pot nám vadí. Páchne, zanechává skvrny na šatstvu a je zdrojem nepříjemných pocitů.

Proto vznikla kosmetika, která se sice maskuje za zkrášlovací vynález, ale počátky má ve snaze odstranit nebo alespoň překrýt pach tělesného potu. Voněli a krášlili se dávní Egypťané, Řekové i Římané. Amazonští Indiáni i další tzv. přírodní tropické národy si dodnes odstraňují z těla všechny chlupy nejen proto, aby se v nich, když žijí většinou nazí, nedrželi paraziti, ale zejména potní pachy.

Ve středověku nastal zejména ve šlechtických vrstvách všeobecný kosmetický boom, protože pokrytecká církevní morálka nedoporučovala časté mytí a dámy a kavalíři by bez parfémů páchli jako sprostý lid. Dnes je hygiena opět na výši a nejrůznější deodoranty, antiperspiranty, zásypy, parfémy a kolínské se nejen prodávají, ale i používají zcela masově.

Evropané páchnou

Ne vždy to pomůže. Starší a střední generace má ještě v živé paměti „duchy“, které sovětským turistům voněly, ale nám právě naopak. To byla ovšem jen otázka volby a vkusu. Moji latinskoameričtí přátelé mi kdysi důvěrně sdělili, že je pro ně martýrium jezdit v hromadných dopravních prostředcích s Evropany. My z chladného pásma nejsme geneticky přizpůsobeni tropickým teplotám a vysoké vlhkosti jako Latinos a většinou ať se snažíme sebevíc, nosům místních zapácháme.

Existuje ale asi jedno procento lidské populace, kterému žádné důkladné a časté mytí ani ty nejúčinnější přípravky nepomáhají. Potí se chorobně, trpí hyperhidrózou, lokálně nadměrným pocením. Není to ono silné pocení, které postihne snad každého, když vyvíjí extrémní námahu nebo ho čeká třeba nějaká důležitá událost: pracovní pohovor, schůzka s váženou osobou nebo veřejné vystoupení.

Hyperhidróza se projevuje nejčastěji na dlaních, v podpaží, na čele a horním rtu a vzácněji na trupu. Množství vyprodukovaného potu zdaleka převyšuje objem, který by odpovídal potřebě kontrolovat tělesnou teplotu.

Lékaři si nejsou jisti, co tuto nemoc způsobuje a proč se projevuje jen na některých částech těla. Výzkumy neprokázaly v potních žlázách žádné strukturální odlišnosti ani jinou reakci na podněty.
Soudí se, že jde o dílčí poruchu hypothalamu, části mozku zodpovědné mimo jiné za spouštění pocení.

Nejvíc trpí zamilovaní

Symptomy nemoci jsou sice jasné, ale většina postižených svůj stav za chorobu nepovažuje a tak jsou odsouzeni s tímto handicapem žít méně hodnotný život. Smíří se s nutnými omezeními společenského života a vědomě se zříkají možností, které se před nimi otevírají.

„Nejhorší z hlediska sociálních vztahů je hyperhidróza, postihující dlaně,“ říká cévní chirurg Mark Whiteley. „Měl jsem řadu pacientů, kteří nebyli schopni komukoliv podat ruku a mnozí se neodvážili třeba ani ucházet se o jiné místo z obavy, že by novým kolegům museli potřást rukou. Znám vynikající studenty a mladé vědce, kteří si musí psát poznámky na papír s rukou podloženou sacím papírem, protože pot by jim rozmazal inkoust.“

Doslova tragickou překážkou se hyperhidróza ukazuje u zamilovaných. Lidé, kteří se sobě dvoří, mají tendenci držet se za ruce a dotýkat se druhého dlaněmi. „Když si pak váš partner začne ruce otírat, pochopíte to jako urážku,“ vysvětluje Whiteley.

Ve většině případů je ale tahle nemoc léčitelná, a s vysokou úspěšností.

Ve Spojených státech se nejčastěji používají botulinové injekce, které jsou známější jako poněkud kontroverzní prostředek k odstraňování vrásek. Při léčbě nadměrné potivosti se využívá schopnost botulotoxinu narušovat vazby mezi potními žlázami a nervy. Nejúčinnější se ukázaly botulinové injekce do postiženého podpaží, tam léčba zabírá u 90 procent pacientů. Po šesti až devíti měsících je však třeba aplikaci, která probíhá za lokálního umrtvení a ambulantně, opakovat.

Operace není stoprocentní

Invazívnější metodou je endoskopická transthorakální symatektomie (ETS). Při ní se za celkové narkózy mikrochirurgicky přeruší nervová spojení k potním žlázám. ETS je téměř stoprocentně účinná při palmární hyperhidróze (chorobném pocení dlaní) a na 80 procent odstraní i defekt v podpaží, „jen“ v 70 procentech zásahů odstraní ETS pocení, ale i červenání ve tváři. Čím dříve se hyperhidróza léčí, tím vyšší je úspěšnost.

ETS má ale v určitém procentu případů nežádoucí účinky. Vážné je dočasné zavodnění jedné plíce. To je pak nutné řešit několikadenním zavedením drenáže. Méně závažným důsledkem může být přenesení hyperhidrózních projevů na jiné místo těla, nejčastěji na trup. To je ovšem už společensky menší handicap.

V Německu se už dva roky provozuje rovněž metoda, odvozená od liposukce. Stejným způsobem jako nežádoucí tuk se odsaje tkáň s potními žlázami. Provádí se ambulantně s lokální anestézií v podpaží a výsledek je vždy trvalý. Podle průkopníka odsávání potních žláz, Falka Bechary z Ruhrské univerzity v Bochumi, bylo ve studii s padesáti pacienty dosaženo u 35 osob 75procentního snížení množství vylučovaného potu, u 15 nejméně o polovinu a u zbývajících dvou bylo zlepšení neuspokojivé.

Výhodná vada Asiatů

Za zápach u zpocených lidí podle letošní německé studie v magazínu Journal of Investigative Dermatology může jediná bílkovinná molekula. Pot, což je vodní roztok nadbytečných minerálů a páchnoucí kyseliny mléčné a močoviny, dopraví na povrch kůže „transportní“ protein ABCC11. Složky potu pak na kůži rozkládají bakterie a přitom vznikají látky, které zapáchají.

Asiaté jsou v tomto smyslu výjimkou, v jejich genetické výbavě totiž často téměř úplně chybí „vloha“ k pocení. Za svou výbavu, přesněji za genetickou chybu, zřejmě vděčí volbě partnerů svými předky. Upřednostňování méně zapáchajícího protějšku, tedy toho, komu díky náhodné mutaci gen ABCC11 chyběl, se jeví jako přijatelné vysvětlení pro pozoruhodné rozšíření této genové varianty v Asii.