Po mozkové mrtvici se lidé často učí opět mluvit, číst i psát

Logopedka PhDr. Hana Nestávalová začala za mužem chodit do nemocnice. Zkusila s ním první cvičení už tam. Čím dřív je zahájí, tím větší má pacient šanci na zlepšení svého stavu. Když muže pustili z nemocnice, dojížděl za doktorkou Nestávalovou na soukromou kliniku LOGO v Praze.

Bylo to paradoxní. Učitel češtiny se v šedesáti znovu učil číst a psát. Ale také mluvit. Logopedce pomáhalo, že byl houževnatý, cílevědomý a nečekaně trpělivý. V daleko větší míře, než bývá zvykem u podobně postižených.

Většinou se vztekají nebo reagují popudlivě kvůli tomu, že jim mozek neslouží tak jako dřív. Podle odborníků jde o přirozenou reakci na jejich svízelnou situaci.

Často také upadají do stavu těžkých depresí nebo apatií. Tvrdí, že v jejich stavu je už všechno stejně jedno. Praxe ukazuje, že není.

Učitel se učil překvapivě rychle. Písmenka, slova, věty. Pomáhalo mu i to, že se postupně zlepšoval stav postižených oblastí mozku. Nebo že se neostýchal psát a mluvit, i když se dopouštěl chyb. Používal špatná slova, pletl jejich tvary a pády, vypadávaly mu části vět, případně o sobě začal mluvit v ženském rodě.

Dělal si z toho legraci. To bylo hrozně důležité. Většina postižených se stydí za svůj stav a handicap. Nechtějí mezi lidi, a když už se mezi ně dostanou, obávají se projevit. Přitom kontakt s vnímavými a ohleduplnými lidmi stejně jako pravidelný trénink pomáhají zlepšovat jejich stav.

Lví podíl na tom, že se učitel postupně zbavoval svých potíží, měla jeho manželka. Každý den s ním dělala nejrůznější cvičení. To je jedna z nejdůležitějších věcí. K logopedovi se postižený obvykle dostane jednou týdně.

Žena navíc citlivě reagovala na únavu manžela. Ze začátku se vyčerpal rychle. Cvičila s ním proto raději kratší dobu a častěji. Dost mu také pomohly speciální cviky vycházející z metody ruského vědce A. R. Luriji, které ho naučil jeho fyzioterapeut. I když se nezbavil všech svých potíží úplně, je na tom dnes neporovnatelně lépe než před rokem. To není nadějné jen pro něj, ale i pro doktorku Nestávalovou. Když vidí, jaké pokroky muž dělá, má příjemný pocit, že její práce měla a má smysl.

Lidský organismus dokáže do určité míry obnovit činnost těch míst v mozku, která nebyla nevratně poškozená. Také někdy umí nahradit poškozenou oblast oblastí jinou. Vyžaduje to však velmi houževnatý trénink.

Bylo to zoufalství. Třicetiletá překladatelka stála v koupelně před zrcadlem a v ruce držela hřeben, který jí v nemocnici dala do ruky sestřička. Nechápala, co to je ani co by s ním měla dělat. Prodělala mrtvici, která poškodila levou část jejího mozku.

A to už nebyla v tak kritickém stavu. Když ji záchranka přivezla do nemocnice, nevěděla, co se s ní děje. Ke svému zděšení nerozuměla, co lidé říkají. Teď už byla v trochu lepším stavu, ale nedokázala mluvit. Vydávala jen neartikulované skřeky. Viděla napsaná písmenka, nechápala ovšem, co znamenají. Byla z toho zoufalá.

Před záchvatem mrtvice překládala z pěti jazyků. Teď nedovedla napsat ani jednoduchou českou větu. Trvalo víc než rok, než se znovu naučila alespoň část z toho, co jí mrtvice vzala během pár minut.

Houževnatě cvičila s doktorkou Nestávalovou a chodila na ergoterapii, kde háčkovala, pletla proutěné košíky, zkrátka cvičila jemné pohyby prstů.

Moc jí pomohla psycholožka. Člověk postižený mrtvicí zápolí se složitými psychickými stavy, které vyplývají z jeho nemohoucnosti, ztráty zaměstnání, společenského postavení atd. Psycholožka s ní prakticky nacvičila, jak těmto stavům lépe čelit.

Žena si chvílemi připadala jako nemluvně nebo jako školáček. Učila se znovu mluvit, psát a číst. Ale dokázala to. Zvládla spoustu dalších věcí. Po dvou letech se aspoň na částečný úvazek vrátila k překládání z ruštiny. Je to zatím největší vítězství v jejím životě. Tiché soukromé vítězství, o jehož ceně a trnitosti se naprostá většina lidí nikdy nic nedozví.

Spousta lidí by vůbec nemusela řešit těžké následky mozkové mrtvice, kdyby se při nastupující atace dostali včas k odborníkům. Nejlépe na některé ze specializovaných pracovišť, na takzvanou iktovou jednotku. Jejich seznam najdete na www.mozkovaprihoda.cz .

Když totiž lékaři zakročí do tří hodin od vypuknutí prvních příznaků, bývají šance postižených na zvládnutí následků velmi dobré. Postižení nebo jejich blízcí musí však počítat s tím, že sanitce trvá přibližně 30 až 40 minut, než dorazí do nemocnice. Zhruba stejnou dobu potřebují lékaři na vyšetření nemocného. To znamená, že mají na převoz k odborníkům necelé dvě hodiny.

Příliš mnoho lidí však zbytečně váhá. Promešká tak vzácný čas. Záchranku zavolají, až když je pozdě a jejich obtíže se stupňují. Následky bývají tragické. Přitom ve většině případů stačí, aby zavolali na záchranku a konzultovali tam s proškolenou odbornicí své příznaky. Ona je vyhodnotí lépe, než to dokáže většina z nich.

Většina příznaků se může projevovat v různých kombinacích a síle. Postižení je často podcení i proto, že je nedoprovází bolest. Určitě by se s nimi měli seznámit lidé, jejichž rodiče nebo příbuzní cévní mozkovou příhodu prodělali, a hrozí jim tedy s velkou pravděpodobností zvýšené riziko této choroby.

Pokud sháníte kontakt na logopeda, podívejte se na internetovou adresu www.klinickalogopedie.cz  nebo na www.mojeklinika.cz. Jeho terapii zdravotní pojišťovny obvykle platí.

Spoustu užitečných informací o léčbě, rekondiční ch pobytech, psychoterapeutických skupinách a dalších aktivitách najdete na adrese: www.klubafasie.com  a www.sdruzenicmp.cz .

Zuzana Konůpková z klubu Afasie nesouhlasí s častým názorem, že cvičení má smysl nanejvýš půl roku po mrtvici. Zkušenosti členů jejich klubu ukazují, že přináší své efekty i později. Navíc může být užitečné i proto, že člověka aktivizuje a pomáhá mu překonat psychické potíže.