Logopedka PhDr. Hana Nestávalová začala za mužem chodit do nemocnice. Zkusila s ním první cvičení už tam. Čím dřív je zahájí, tím větší má pacient šanci na zlepšení svého stavu. Když muže pustili z nemocnice, dojížděl za doktorkou Nestávalovou na soukromou kliniku LOGO v Praze.

Bylo to paradoxní. Učitel češtiny se v šedesáti znovu učil číst a psát. Ale také mluvit. Logopedce pomáhalo, že byl houževnatý, cílevědomý a nečekaně trpělivý. V daleko větší míře, než bývá zvykem u podobně postižených.

Většinou se vztekají nebo reagují popudlivě kvůli tomu, že jim mozek neslouží tak jako dřív. Podle odborníků jde o přirozenou reakci na jejich svízelnou situaci.

Často také upadají do stavu těžkých depresí nebo apatií. Tvrdí, že v jejich stavu je už všechno stejně jedno. Praxe ukazuje, že není.

Smysl pro humor jako další lék

Učitel se učil překvapivě rychle. Písmenka, slova, věty. Pomáhalo mu i to, že se postupně zlepšoval stav postižených oblastí mozku. Nebo že se neostýchal psát a mluvit, i když se dopouštěl chyb. Používal špatná slova, pletl jejich tvary a pády, vypadávaly mu části vět, případně o sobě začal mluvit v ženském rodě.

Dělal si z toho legraci. To bylo hrozně důležité. Většina postižených se stydí za svůj stav a handicap. Nechtějí mezi lidi, a když už se mezi ně dostanou, obávají se projevit. Přitom kontakt s vnímavými a ohleduplnými lidmi stejně jako pravidelný trénink pomáhají zlepšovat jejich stav.

Lví podíl na tom, že se učitel postupně zbavoval svých potíží, měla jeho manželka. Každý den s ním dělala nejrůznější cvičení. To je jedna z nejdůležitějších věcí. K logopedovi se postižený obvykle dostane jednou týdně.

Žena navíc citlivě reagovala na únavu manžela. Ze začátku se vyčerpal rychle. Cvičila s ním proto raději kratší dobu a častěji. Dost mu také pomohly speciální cviky vycházející z metody ruského vědce A. R. Luriji, které ho naučil jeho fyzioterapeut. I když se nezbavil všech svých potíží úplně, je na tom dnes neporovnatelně lépe než před rokem. To není nadějné jen pro něj, ale i pro doktorku Nestávalovou. Když vidí, jaké pokroky muž dělá, má příjemný pocit, že její práce měla a má smysl.

Ve spánku mozek zpracovává všechny informace

Lidský organismus dokáže do určité míry obnovit činnost těch míst v mozku, která nebyla nevratně poškozená. Také někdy umí nahradit poškozenou oblast oblastí jinou. Vyžaduje to však velmi houževnatý trénink.

FOTO: Profimedia

Vůbec nechápala, co je to hřeben

Bylo to zoufalství. Třicetiletá překladatelka stála v koupelně před zrcadlem a v ruce držela hřeben, který jí v nemocnici dala do ruky sestřička. Nechápala, co to je ani co by s ním měla dělat. Prodělala mrtvici, která poškodila levou část jejího mozku.

A to už nebyla v tak kritickém stavu. Když ji záchranka přivezla do nemocnice, nevěděla, co se s ní děje. Ke svému zděšení nerozuměla, co lidé říkají. Teď už byla v trochu lepším stavu, ale nedokázala mluvit. Vydávala jen neartikulované skřeky. Viděla napsaná písmenka, nechápala ovšem, co znamenají. Byla z toho zoufalá.

Před záchvatem mrtvice překládala z pěti jazyků. Teď nedovedla napsat ani jednoduchou českou větu. Trvalo víc než rok, než se znovu naučila alespoň část z toho, co jí mrtvice vzala během pár minut.

Houževnatě cvičila s doktorkou Nestávalovou a chodila na ergoterapii, kde háčkovala, pletla proutěné košíky, zkrátka cvičila jemné pohyby prstů.

Moc jí pomohla psycholožka. Člověk postižený mrtvicí zápolí se složitými psychickými stavy, které vyplývají z jeho nemohoucnosti, ztráty zaměstnání, společenského postavení atd. Psycholožka s ní prakticky nacvičila, jak těmto stavům lépe čelit.

Žena si chvílemi připadala jako nemluvně nebo jako školáček. Učila se znovu mluvit, psát a číst. Ale dokázala to. Zvládla spoustu dalších věcí. Po dvou letech se aspoň na částečný úvazek vrátila k překládání z ruštiny. Je to zatím největší vítězství v jejím životě. Tiché soukromé vítězství, o jehož ceně a trnitosti se naprostá většina lidí nikdy nic nedozví.

Kritické tři hodiny

Spousta lidí by vůbec nemusela řešit těžké následky mozkové mrtvice, kdyby se při nastupující atace dostali včas k odborníkům. Nejlépe na některé ze specializovaných pracovišť, na takzvanou iktovou jednotku. Jejich seznam najdete na www.mozkovaprihoda.cz

Když totiž lékaři zakročí do tří hodin od vypuknutí prvních příznaků, bývají šance postižených na zvládnutí následků velmi dobré. Postižení nebo jejich blízcí musí však počítat s tím, že sanitce trvá přibližně 30 až 40 minut, než dorazí do nemocnice. Zhruba stejnou dobu potřebují lékaři na vyšetření nemocného. To znamená, že mají na převoz k odborníkům necelé dvě hodiny.

Příliš mnoho lidí však zbytečně váhá. Promešká tak vzácný čas. Záchranku zavolají, až když je pozdě a jejich obtíže se stupňují. Následky bývají tragické. Přitom ve většině případů stačí, aby zavolali na záchranku a konzultovali tam s proškolenou odbornicí své příznaky. Ona je vyhodnotí lépe, než to dokáže většina z nich.

Většina příznaků se může projevovat v různých kombinacích a síle. Postižení je často podcení i proto, že je nedoprovází bolest. Určitě by se s nimi měli seznámit lidé, jejichž rodiče nebo příbuzní cévní mozkovou příhodu prodělali, a hrozí jim tedy s velkou pravděpodobností zvýšené riziko této choroby.

Užitečné kontakty

Pokud sháníte kontakt na logopeda, podívejte se na internetovou adresu www.klinickalogopedie.cz  nebo na www.mojeklinika.cz. Jeho terapii zdravotní pojišťovny obvykle platí.

Spoustu užitečných informací o léčbě, rekondiční ch pobytech, psychoterapeutických skupinách a dalších aktivitách najdete na adrese: www.klubafasie.com  a www.sdruzenicmp.cz

Zuzana Konůpková z klubu Afasie nesouhlasí s častým názorem, že cvičení má smysl nanejvýš půl roku po mrtvici. Zkušenosti členů jejich klubu ukazují, že přináší své efekty i později. Navíc může být užitečné i proto, že člověka aktivizuje a pomáhá mu překonat psychické potíže.