Chatařce z Domažlicka vlezla zmije dokonce do postele. V kuchyni na podlaze se plazila druhá. Čtenáři museli mít dojem, že nastala zmijí invaze.

Nic tak dramatického se ale neděje. Jen jsme si kolem těchto zvířat vytvořili řadu falešných představ a zbytečně je démonizujeme. Zkusme si říct v čem a co se vlastně reálně děje.

„Od devadesátých let patří ke kriticky ohroženým druhům,“ říká Petr Velenský, vedoucí oddělení hadů pražské zoo a člen České herpetologické společnosti (herpetologie je nauka o hadech).

„Pokud se někde začínají jejich počty nepatrně zvyšovat, je to nesmělý návrat k normálnímu stavu. Ale určitě ne přemnožení. Ve většině případů navíc nejde o to, že by hadů bylo víc. Lidé je pouze častěji uviděli.“

Hlavní problém ve vztahu ke zmijím a hadům spočívá v tom, že s nimi neumíme žít tak jako naši předkové. Celá jedna generace lidí zmiji prakticky nepotkala a nic o ní neví. Netuší, jak na ni rozumně reagovat.

Kousne, ale bez jedu

Když nás napadne, tak obvykle proto, že jsme na ni šlápli bosou nebo špatně chráněnou nohou. Nebo jsme se k ní přiblížili obnaženou rukou příliš blízko. V minulosti často docházelo k uštknutí na houbách nebo při sběru lesních plodů, třeba malin. Vzdálenost, ze které tento had reaguje, je zhruba deset centimetrů. Z jednoho metru ho obvykle můžeme bezpečně pozorovat.

Zmije je plachý tvor. Pokud nás kousne, jde o leknutí nebo reflexivní reakci v krajní nouzi. Jako by si dobře uvědomovala, že její jed nikoho neochromí a dostatečně silný nepřítel má dost času na to, aby jí útok s veškerou vehemencí vrátil.

„Asi v polovině případů nevstříkne had do rány jed,“ říká MUDr. Jiří Valenta z toxinologického centra KAR Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a přední odborník na otravy živočišnými jedy. „Ví, že ho má na lov myší, a ne na člověka. Pokud to ale udělá, dojde u postižených v naprosté většině jen k lokální reakci.“

Smrt je vzácností

Zmijí jed není zdaleka tak prudký, jak se o něm soudí. Dokládají to fakta. Každý rok uštknou zmije zhruba devadesát lidí. V naprosté většině nedochází k dramatickým situacím a už vůbec není nutné pacientovi píchnout hadí sérum, tedy protijed.

Sérum proti hadímu jedu píchají lékaři v těchto případech spíš výjimečně.

Sérum proti hadímu jedu píchají lékaři v těchto případech spíš výjimečně.

FOTO: Profimedia

Smrtí končí přibližně jeden případ za deset roků. Daleko víc lidí zemře každý rok na bodnutí včely nebo vosy a následnou prudkou alergickou reakci, takzvaný anafylaktický šok - asi 2 až 3 lidé do roka.

„Při dramatické reakci na zmijí uštknutí jde obvykle o vážně nemocného člověka, pro kterého představuje hadí jed další zátěž,“ říká doktor Valenta. „A tu už postižený organismus někdy nezvládne.“

Nebezpečného zabijáka udělala ze zmije bujná fantazie lidí a jejich chabé znalosti. V posledních letech také média. Když má šanci, uteče. Občas se stane, že ji zaujme úkryt někde v podezdívce domu nebo chaty, v drtivé většině pravidelně neobývaných. Láká ji sucho, teplo a potrava, tedy drobní hlodavci.

Neváhej a foť

Pokud na svém pozemku nebo třeba v blízkosti chaty zahlédnete hada a máte obavy, jestli nejde o zmiji, na kterou byste tu mohli narazit znovu, zkuste ho vyfotit. Digitálním fotoaparátem nebo mobilem. Snímek pak můžete poslat na e-mail: velensky@zoopraha.cz nebo se obrátit na Martina Šanderu (m.sandera@tiscali. cz) z České herpetologické společnosti.

„Nejčastěji si lidé pletou zmije s užovkami, především s užovkou hladkou,“ říká Petr Velenský. „Skvrny a pruhy na jejím těle mohou vystrašenému člověku připomínat vzory na kůži zmije. Užovka hladká těží i v přírodě z toho, že si ji zvířata pletou se zmijí. Například drobné šelmičky na ni kvůli tomu neútočí.“

Užovku hladkou si lidé a někdy i zvířata pletou často se zmijí,

Užovku hladkou si lidé a někdy i zvířata pletou často se zmijí.

FOTO: Petr Velenský

Když nás had napadne

Co bychom měli dělat, když nás uštkne zmije? Zachovat chladnou hlavu. Panika a šok někdy způsobí větší potíže nežli samotný jed. Pokud v lese dostaneme infarkt nebo si v něm zlomíme ruku či nohu, ocitneme se často ve vážnější situaci než po uštknutí.

Jed hada dosahuje maxima svého účinku za 24 až 48 hodin. Je tedy dost času, abychom se dostali k lékaři. Pokud to zvládneme zhruba do dvou hodin, bývá to dostačující, skoro by se dalo říct ideální.

Když se nám podaří zasaženou končetinu znehybnit a někdo nám pomůže dopravit se k doktorovi, bývá to lepší. Jestliže to není možné, měli bychom se pomalou chůzí, s přestávkami, vydat k nejbližšímu obydlí.

Kousnutí nepodvazovat

Navzdory vžitým představám by lidé neměli ránu rozřezávat, vysávat ani podvazovat. Nejúčinnější pomocí je minimum pohybu.

Zasaženou končetinu bývá dobré znehybnit, omezit všechny aktivity, které stimulují proudění krve a přispívají k tomu, že se jed šíří rychleji do organismu. Také není vhodné pít kávu, kolu a už vůbec ne alkohol. Povzbuzují krevní oběh a mohou zbytečně zesilovat účinek jedu.

Spousta lidí si myslí, že musí u doktora okamžitě dostat hadí sérum. Nemusí. Sérum je záchrannou brzdou, po které lékař sáhne až v kritické situaci. Chtít ho hned, to je stejný nesmysl jako zabíjet mouchu bucharem.

Nemluvě o tom, že u řady pacientů může nadělat víc škody než užitku. Většinou stačí, když zůstanou v klidu, pod dohledem lékařů. Pokud budou sérum potřebovat, zbývá obvykle dost času na to, aby ho lékaři sehnali nebo postiženého odvezli ke specialistovi.