Nic se svými zuby nesvedl například ani George Washington (1732–1799), první americký prezident. I když si je drhl houbičkami a škrábátky. Viklaly se, kazily, pokrýval je šlem.
Nakonec museli lékaři chrup postupně vytrhat – v roce 1796 přišel o poslední dvojku.

Válku za nezávislost završil tento pozoruhodný muž s falešnými zuby. Držely na drátku, který si sám utahoval. Chrup byl zasazen do desky z olověné slitiny, pokryté včelím voskem. A byl těžký, masivní – vážil osm a půl dekagramu. Pro Washingtona to bylo stejné, jako by si po způsobu křečka vycpal tváře kovovými mincemi. Musel neustále svírat obličejové svaly, což působilo křečovitě a zarytě.

Zuby mu cestovaly po dásni

„Měl ústa, jaká jsem ještě nikdy neviděl: rty pevné a spodní čelist se silou držela horní, jako by svaly pracovaly naplno, i když seděl nehybně,“ líčil jeden Angličan, který s prezidentem jednal. Washingtonovo utrpení prohlubovala i skutečnost, že si nechával kovový podklad upilovávat, protože jej tlačil, a zuby pak „jaksi cestovaly po dásni“.

Sám si uvědomoval, že jeho rty „působily našpuleně a napuchle“, a stěžoval si na to svému oblíbenému zubaři dr. Johnu Greenwoodovi v prosinci roku 1798. Greenwood s Washingtonem trávil spoustu času, umělé zuby mu neustále upravoval a měnil.

Přísný výraz s úzce sevřenými rty měly na svědomí zřejmě Washingtonovy bolavé zuby.

Přísný výraz s úzce sevřenými rty měly na svědomí zřejmě Washingtonovy bolavé zuby.

FOTO: Profimedia

Náhražka změnila prezidentovi celý život. Nechtěl na veřejnosti mnoho mluvit, a proto působil dojmem vážného, odhodlaného muže. Skoro nikdy se nesmál ani neusmíval, i když měl anekdoty a šprýmy rád.

O své umělé zuby úzkostlivě pečoval – na noc je dokonce vkládal do portského, aby „měly lepší chuť“. Víno je ale zbarvovalo, což zlobilo Johna Greenwooda, a tak Washingtonovi doporučoval v dopise z 28. prosince 1798: „Sire, přiloženě zasílám Vám dva chrupy, z nichž jeden byl mi Vámi zaslán z Philadelphie a byl velmi černý, když jsem jej obdržel, což bylo zaviněno asi tím, že jste jej buď namáčel do portského vína, nebo že portské pijete. Radím Vám, abyste zuby po obědě vyjmul z úst a dal je do čisté vody a vzal si druhý chrup nebo abyste je vyčistil kartáčkem a jemně nastrouhanou křídou.“

Sissi kvůli špatným zubům mumlala

Washington pochopitelně neměl problémy se zuby sám. Sužovaly i vyložené krásky – za své nepříliš vzhledné zuby se v 19. století styděla dokonce i rakouská císařovna Alžběta zvaná Sissi. Proto když hovořila, otvírala rty skoro neznatelně, což vedlo k tomu, že jí často nikdo nerozuměl. A nebylo nic platné, že o ně pečovala – to ostatně dělali lidé odpradávna.

Sisi

Sissi nebyla péče o zuby nic platná, kazily se jí.

FOTO: www.jci.cc

Už perský lékař Rhazes (860–940) radil pacientům s bídným chrupem: „Jest-li bolest zubóv jest nová, tehdy kadidlo ať drží na těch zubiech, v nichž jest bolest žije, a druhdy ať pozře. V čas také pri stúpenie bolesti suol hořkú vlož do pytlíka a vlož na zuby. Bolest velmi krotí.“ Jeho dílo přeložil ve 12. století Vilém Burgundský, v češtině se objevilo v 15. století a po něm je zredigoval v 19. století městský archivář v Praze Karel Jaromír Erben. Rhazes nabádal i k péči o chrup – zuby se měly čistit bobovou moukou nebo vikví.

Zubní kazy se lidé podle posledních výzkumů snažili spravovat již v době kamenné. Etruskové už 700 let př. n. l. uměli vyrábět zubní protézy a můstky. Zapouštěli náhradní zuby ze zvířat do zlatých držáků – ale jen na těch místech, která jsou vidět při mluvení. Ve stejné době Féničané zhotovovali falešné zuby ze slonoviny a ty upevňovali v ústech zlatými drátky.

V minulosti se na trhání zubů i umíralo

V letech 1000–501 př. n. l. se zuby běžně trhaly a k jejich čištění se využívalo množství past a mastí. Extrakce ovšem byla velmi nepříjemná a bolestivá (používala se také jako trest) a pacienti před ní trnuli hrůzou – ošetřující často vyrval nešťastníkovi i kus čelistní kosti a dásně. Zuby se trhaly rukama i kleštěmi (o kleštích psal slavný lékař Hippokrates už kolem roku 460 př. n. l.). Někteří jeho současníci tvrdili, že několik lidí po vytržení zubu dokonce zemřelo.

Trhání zubů bylo ovšem krajním prostředkem. Stejně jako dnes se lékaři především snažili bolavý zub zachránit. Jeden z otců stomatologie, Říman Aulus Cornelius Celsus, radil v roce 25 př. n. l., aby se trhaly zuby, až když se viklají, a radil dobře je čistit. Řekové a Římané si je ošetřovali pomocí párátka, Indové je čistili snítkami fíkovníku a Číňané už používali zubní kartáčky.

Pro tehdejší obyvatele světa byl hrůznou můrou tzv. zubní červ, ve kterého lékaři věřili. Psali o něm už v textech starověké Mezopotámie. Asi 1800 let př. n. l. se objevil návod pro zaříkávače, zbavující postiženého zubního červa. Zněl stručně: „Zaraz jehlu do bolavého zubu, chytni červa za nohu!“

Postrachem lidí se špatnými zuby byl v minulosti mýtický zubní červ.

Postrachem lidí se špatnými zuby byl v minulosti mýtický zubní červ.

FOTO: Profimedia

Proti červovi se dokonce zuby vypalovaly. Římský lékař Scribonius Largus, osobní lékař císaře Claudia, doporučoval v 1. století našeho letopočtu vykuřovat červa kadidlem s narkotickými účinky. Zubní červy jako nesmysl zavrhl až v roce 1757 řezenský přírodovědec Jakob Christian Schäffer.

Novověké metody: kleště i lejno

Nové metody v léčení zubů přinesl středověk a novověk. V roce 1427 hlásal italský lékař a spisovatel Giovanni ďArcoli: „A je-li to nutné, můžete zub provrtat malým vrtákem, aby tepelná síla působila na nemocné místo.“ Byl první, kdo nabádal k tomu, aby se nemocný zub léčil s pomocí zlaté fólie, vyplňoval zkažený zub zlatem a podával ledové obklady. Bohužel svými metodami mnoho neovlivnil – zejména na venkově se o zuby starali především potulní mastičkáři a „trhači“ zubů. A to i přesto, že od 16. století lékaři trhali zuby pelikánem, speciálními kleštěmi připomínajícími zobák.

V 16. století se prosadil další důležitý objev – italský anatom Bartolomeo Eustachi vypracoval teorii o tom, že zuby nejsou kosti, ale zvláštní orgány. Dokázal také, že dětské a stálé zuby nemají žádný společný kořen, což se původně předpokládalo.

Objevovali se ale i „zubolékaři“ s prapodivnými a výstředními postupy. K nejznámějším patřil v 17. století eisenašský lékař Christian Franz Paulini. Ten v roce 1696 doporučoval, aby se do děravého zubu vložilo lejno! Pak se prý konečně zub úplně zkazí a sám vypadne. A zub se podle něj nejlépe vyleští vlastní močí.

Paulini byl vůbec močí zcela posedlý, neboť ji radil používat také na hluchotu a slepotu. Své dílo za vršil knihou Léčení bitím, v níž hodlal ubožáka s nemocným zubem prostě zpráskat metlou a bičem. Naštěstí se podobné metody nevžily a péče o zuby se zlepšila poté, kdy se v 18. století stala vědou královna medicíny – chirurgie. Ta umožnila nové operace, a to i očí a zubů.

Porcelán, amalgám a éter

Novou pochodeň do nepohodlného světa umělého chrupu vnesl pařížský dentista Nicolas Dubois de Chérmant (1753–1824). Vytvořil porcelánové, údajně nerozbitné zuby „bez zápachu“. Získal tak v roce 1791 patent, který mu na patnáct let zajistil monopol na jejich výrobu. Všechny zuby se vyráběly z jednoho kusu.

Teprve v roce 1808 se lékaři Fonzimu z Paříže podařilo zhotovit zuby jednotlivé. Falešné chrupy pak ještě vylepšil Američan W. Peale v roce 1822, který vyřezal do umělých zubů kanálky, aby je bylo možné přilepit na destičku. Právě v Americe se začaly umělé zuby vyrábět sériově v továrně – od roku 1825 ve Filadelfii v podniku W. Stocktona. Zlepšila se i léčba zubů. Napomohlo k tomu v roce 1880 zavedení amalgámu a porcelánových výplní.

Definitivně pak byli pacienti ušetřeni té největší bolesti u velkých zákroků po roce 1846, kdy zubní lékař William Morton z Charltonu ve státě Massachusetts objevil éter. Zpočátku jej využíval při trhání zubů, později i při složitějších operacích (od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a poté novokain).

Nebezpečí hnisání po zubních zákrocích překonal antiseptický pracovní postup Josefa Listera z roku 1887. Pro stomatologii se stalo zajímavým i používání rentgenu od roku 1895 a využití vrtačky Američana Beala Morrisona z roku 1871.

Všechny novinky postupně zasáhly i české země, přesto ani na začátku 20. století nebyla návštěva dentisty žádný med.

Zubaře se bály i významné osobnosti

Ani psychiatr Vladimír Vondráček neměl zubaře rád. Chmurně líčil zubní lékařství na počátku 20. století: „Dnes pokládám za velmi důležité, aby stomatologové měli znalosti z psychologie a psychiatrie. Vrtačka je horší nástroj než kleště. Bolest způsobená vrtačkou, např. při krčkovém kazu, je sama pro sebe.

Zubař by podle některých měl mít znalosti z psychologie a psychiatrie.

FOTO: Profimedia

Thomas Mann, jenž tak dobře znal problémy lékařství, ve svém prvním románě Buddenbrookové nechal jednoho z Buddenbrooků zemřít po extrakci.“ Sám Vondráček měl se stomatology zkušenosti – zuby se mu od dětství kazily, trpěl kvůli citlivé sklovině, a jak vzpomínal, velice se mu ulevilo, když v 65 letech ztratil svůj poslední zub.

Jako pětiletý navštívil v roce 1900 Vondráček Karla Wachsmana, považovaného za jednoho ze zakladatelů české stomatologie. Byl to netrpělivý tmavovlasý muž. „…Chytil mě za límec a vyhodil za dveře,“ líčí Vondráček okamžiky poté, co se jako chlapec ve strachu z bolesti začal s doktorem Wachsmannem rvát. Pak docházel Vondráček k jeho klidnějšímu bratru Aloisovi.

Za studií budoucí psychiatr chodil na zubní kliniku v Praze na rohu Benátské a Viničné ulice. Tam poslouchal přednášky dr. Eduarda Nessela, syna dalšího zakladatele zubního lékařství u nás profesora Františka Nessela. Velmi si jej pochvaloval, stejně jako dalšího známého stomatologa dr. Jana Jesenského, otce pozdější novinářky Mileny Jesenské.

Od bolesti ulevily elektrická vrtačka a fluor

Jesenský byl bohémský muž – dopoledne nekouřil, odpoledne si mohl ztrhat plíce. Měl rád víno a nosil módní kajzrrok (kabát), cylindr a monokl. Známým zubařem se stal i Vondráčkův přítel František Neuwirt.  To už byla stomatologie na vzestupu.

V říjnu 1907 se ustavila čelistní ortopedie jako zvláštní stomatologická disciplína. Od roku 1915 v USA zavedli elektrickou vrtačku, což práci lékařů usnadnilo. V roce 1922 vznikl v ČSR Státní ústav pro zubní lékařství, který vzdělával stomatology. V roce 1934 se ještě zlepšily zubní protézy – porcelánové zuby se šroubovaly přímo do čelisti.

Kazivost omezila fluorizace vody – začalo se s ní v Americe pokusy v roce 1945 ve státě Michigan. A postupně se vyvinula ortodoncie – odvětví stomatologie zabývající se léčením nepravidelnosti chrupu. Kdyby žil Washington v této době, starosti s chrupem by neměl. A veselit by se mohl z plna hrdla.