„S oblibou se pozoruje od doby, co se známe. Vždycky když na sobě něco objeví, ať už to je podkožní bulka, pískot v uchu, nebo pálení očí, zaskočí do lékárny a kombinuje různé preparáty. Z bylinek, které nakládá do lihu, si vyrábí i vlastní tinktury na zvýšení imunity. Když pak onemocní někdo v rodině, dokážu ocenit, jak se o něho umí postarat a doporučit, jaký lék stoprocentně zabere,“ popisuje učitelka Lída výseč svého života s člověkem, který je celým svým okolím pokládán za hypochondra.

Nechal si vyšetřit plíce, které má podle nálezu v lepší formě než kdejaký sportovec, a zavést sondu do tenkého střeva, přičemž lékaři taktéž vyloučili jakékoli chorobné změny. Výsledkům ale příliš nevěří.

„Má z toho nervy nadranc, až musel začít brát antidepresiva. Dělám si z něho spíš legraci, protože já nemocná nejsem a manželovy zájmy mi přijdou absurdní. Spoustu věcí si beztak přivolal tím věčným pozorováním. Jednou jsme zrušili návštěvu u známých, protože se mu strašně rozbušilo srdce a museli jsme na pohotovost, kde mu poradili, ať si vezme něco na uklidnění.“

Konec legrace

Hypochondr jistě není nálepka, po které by někdo toužil. Jeho starosti a nářky totiž skoro nikdo nebere vážně, lidé mají naopak tendenci je zlehčovat a z dotyčného si utahovat. Skvělou ukázkou je Moliérův Zdravý nemocný nebo humor baviče Josefa Náhlovského.

Jenže málokdo ví, že zpravidla nemá tu čest s opravdovým hypochondrem. Tímto slůvkem totiž laikové dost plýtvají, aniž si uvědomují, k jakým koncům může vést skutečná neurotická porucha zvaná hypochondrie.

Jejím spouštěčem bývá obvykle úzkost a zvýšená obava z nějakého onemocnění. Odborníci se shodují, že v posledních dvaceti letech jedinců s takovými sklony přibývá. „Jistě to souvisí s nadprahovou zátěží celé populace a s narušenými pocity jistoty, bezpečí a snadné orientace v prostředí,“ míní psychiatr Jan Cimický.

Domnělá choroba se většinou týká vnitřních orgánů, jako jsou žaludek, střeva, srdce či cévy, u kterých se možné onemocnění hned nedá ověřit. „Lidé trpící hypochondrií nemají jistotu, ale pouze pochybnosti, zda je nemoc postihla, takže postupně vyhledávají nekonečné množství lékařů nebo léčitelů, kterým nakonec stejně neuvěří. Hledají rozdíly v tom, co jim jednotliví odborníci sdělili a shánějí dalšího lékaře, o kterém si myslí, že jim pomůže. Svoje jednání považují za normální a málokdy si připustí, že potřebují pomoc psychiatra,“ popisuje Michal Maršálek z pražské Psychiatrické léčebny v Bohnicích základní rys hypochondrických pacientů.

Chorobné přesvědčení o nemoci

Tím, jak ostře vnímají své tělesné projevy, například tlukot srdce, nadýmání, svírání žaludku, obyčejnou únavu nebo kašel, se utvrzují v tom, že jejich potíže skutečně existují. Dál se z toho nervují, protože úzkost je nezadržitelně žene k dalším obavám. „Budete-li neustále myslet na bolest žaludku a budete-li si to vizualizovat, dojde v této oblasti k překrvení, což může být počátek skutečných obtíží,“ tvrdí Cimický.

Trochu jiným případem jsou pacienti s hypochondrickým bludem, nejčastěji schizofrenici, kteří jsou o své chorobě absolutně přesvědčeni. Nejenže jistě trpí například rakovinou žaludku nebo poruchou štítné žlázy, ale mohou si stěžovat na zkamenělá játra či skleněné plíce.

„Protože blud je logickou cestou nevyvratitelný, obvykle nenarušuje pacientův životní rytmus a zdá se, jako by ho emotivně neovlivňoval,“ říká doktor Cimický. Takový člověk obvykle nepřijde k lékaři, protože si myslí, že je nevyléčitelně nemocný. „Že mu třeba někdo v metru rozbil plíce a střepy ho teď píchají,“ uvádí pro příklad doktor Maršálek.

Myslel, že umře

„Vždycky jsem byla trochu hypochondr, každé píchnutí jsem považovala za příznak vážné nemoci, ale dokázala jsem si z toho dělat legraci. Poslední rok až dva je to však na pováženou. Dá se říci, že strach z nemocí ovládl můj život natolik, že mi dělá problém normálně fungovat. Dokážu celé hodiny strávit na internetu surfováním po zdravotnických stránkách a hledat si nemoci, porovnávat své příznaky s popisovanými. Když jdu k lékaři s nějakou banalitou, jsem totálně vynervovaná z představy, co mi najde.

Sotva mi vyloučili rakovinu prsu, nechala jsem si vyříznout znamínko, o kterém se mi zdálo, že je podezřelé. Než mi vytáhli stehy, našla jsem si další, ještě podezřelejší. Před preventivní gynekologickou prohlídkou nejsem schopna několik dní zamhouřit oči. Je mi dvaačtyřicet a mám pocit, že už mě nečeká nic, jen nemoci a smrt,“ píše v internetové diskusi na serveru Doktorka.cz žena pod přezdívkou Lina.

Do zdánlivě nesmyslných obav o své zdraví dokáže člověka naplněného úzkostí přivést - kromě přehnaného vnímání projevů svého těla - i nedostatek informací.

Pomůže až návštěva u psychiatra

„Slyšel jsem o pacientovi, kterému internista natočil EKG a řekl mu:,Podívejte se, vy máte sinusový rytmus.‘ Nedošlo mu, že muž vůbec netuší, o co jde. Pro každého, kdo tomu rozumí, je to úplně normální nález na srdci, ale u tohoto pacienta lékař cizím slovem vyvolal zděšení. Dva roky se domníval, že má vážnou srdeční nemoc, na kterou umře. Těžce úzkostný, ale jinak zdravý jako řípa, se dostal do rukou psychiatra, kterému tichým hlasem pravil, víte, já mám sinusový rytmus, je to se mnou strašné,“ líčí doktor Maršálek.

Jestliže se člověk, který má pocit, že mu při sebemenší námaze vyskočí srdce z hrudi, nakonec pro jistotu přestane hýbat, pravděpodobně si tím zadělá na opravdové problémy. Během několika měsíců mu totiž začnou ochabovat svaly a on může skončit jako invalida.

Hypochondra většinou až okolí donutí k tomu, aby navštívil psychiatra. Léčba probíhá ambulantně nejčastěji pomocí skupinové terapie s nácvikem relaxačních technik, které by měly postupně odbourat jednotlivé potíže. Důležité je docházet na pravidelné kontroly na psychiatrii, ne chaoticky obíhat všechny možné lékaře a řešit s nimi nejrůznější tělesné příznaky.

„Třetina pacientů, mezi nimiž jsou zhruba ve stejném poměru zastoupeni muži i ženy, se vyléčí anebo jejich nemoc spontánně odezní. U zbývajících dvou třetin potíže ve větší či menší míře přetrvávají a z osmi procent z nich se stávají chroničtí pacienti, kteří jsou (pokud mají navíc histrionské rysy) schopni dlouhodobě omezovat i svou rodinu. Nedokážou se bavit o ničem jiném než o svých tělesných pocitech, zakazují ostatním věci, které nepovažují za zdravé, nebo s okolím manipulují formou vydírání - jen mě nerozčiluj nebo ti umřu,“ upozorňuje psychiatr Maršálek.

Medici a manažeři

Řada hypochondrických osobností je mezi špičkovými manažery, kteří si nejdříve nechtějí připustit, že jsou také lidi z masa a kostí, a pracují nepřetržitě i dvaasedmdesát hodin týdně. Z přehnané zátěže jim najednou začnou vznikat zdravotní potíže.

„Reagují panicky a na problém se nadměrně fixují, protože na to nebyli připraveni. Psychicky jsou zasaženi víc než kdokoli jiný, ale ve vysokém pracovním tempu přesto pokračují a tajně si měří pulz. K lékaři nebo léčiteli chodí tak, aby o tom nikdo nevěděl, protože se za to stydí,“ vysvětluje doktor Maršálek.

Do další ohrožené skupiny by mohli patřit studenti medicíny, kteří se poprvé systematicky a dopodrobna seznamují nejen s fungováním lidského těla, ale také se všemi chorobami, které ho mohou postihnout. „Když si spolužák na kraji jazyka objevil dva bílé flíčky, hned si v učebnici patologie nalistoval, že je to počátek rakoviny. Lékařka na kolejích mu sice řekla, že to nic není, ale on se uklidnil až při přednáškách ze stomatologie. Dozvěděl se, že jde o zbytnělou tkáň, která vzniká tím, jak si z nervozity do jazyka kouše,“ vypráví Miroslav Maláč, student čtvrtého ročníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

Skutečného hypochondra lze odhalit velmi těžce

Před časem své přítelkyni s obavami zkoumal velikost zorniček. „Zdálo se mi, že nejsou stejně velké, což by mohla být známka poškození mozku. Náš učitel internista mě ale ujistil, že je podstatné, jestli se zorničky v reakci na světlo stahují a roztahují stejně. Hned jsem si to ověřil a to mě uklidnilo,“ svěřuje se mladík s tím, že s každým dalším semestrem si on i jeho spolužáci stále méně připouštějí, že by se aktuálně probírané diagnózy týkaly právě jich.

„Medicínská profese vede k určitému nadhledu, takže lékaři spíše než hypochondrickými obavami trpí podceňováním skutečných příznaků,“ říká doktor Cimický.

„Abyste o pacientovi mohla prohlásit, že je hypochondr, musíte ho znát delší dobu a opakovaně si ověřit, že příznaky, které udává, nemají opodstatnění. Vždycky je to ale velmi těžké rozpoznat, protože to, co pro jednoho je běžná záležitost, může jiný vnímat úplně jinak,“ upozorňuje radio biolog a internista profesor Leoš Navrátil.

Do paměti se mu vryla pacientka ze 70. let, inženýrka ekonomie, které tehdy bylo kolem dvaceti. „V doprovodu úzkostné matky si opakovaně stěžovala na srdeční arytmie a rychlejší pulz, ale přitom měla srdce jako zvon. Jenže ve čtyřiceti se u ní objevila dost závažná imunologická porucha, takže její někdejší stížnosti měly možná opodstatnění, které poznal její organismus, ale nikoliv medicína.“

Hypochondr nebo simulant?

Těžko říct, kolik lidí, kteří vypadají jako hypochondři, je skutečně psychicky narušených a kolik z nich své potíže pouze předstírá, aby třeba nemuseli shánět práci. Své o tom ví praktický lékař z Jaroměře profesor Pavel Kuna, ke kterému se v poslední době hrnou davy mladých propuštěných žen. Stěžují si na únavu, pocity slabosti, křeče…

„Ti, kteří přicházejí o práci, po mně žádají neschopenku, což pro ně znamená vyšší příjem, než jsou sociální dávky. Než projdou řadou vyšetření, na která je posílám, táhne se to klidně několik měsíců a dost to zatěžuje chod ordinace, ale nic by se nemělo podceňovat.“

Dětský lékař Petr Karger se spíš než s hypochondrií u dětí setkává se simulanty z řad dospívajících, kteří se chtějí vyhnout škole. „Vymyslí si příznaky, na které doktor slyší, takže je omluví z vyučování.“ Proč se u dětí chorobný strach o vlastní zdraví v podstatě nevyskytuje, je podle něho nejspíš dáno slušnými sociálními podmínkami, v nichž jeho pacienti žijí.

„Hypochondrie, to je vždycky únik od něčeho negativního,“ vysvětluje. „A navíc asi nemáme hypochondrické rodiče, což by byl druhý zdroj.“

Psychiatr Jan Cimický si myslí, že dítě, které je pod vlivem přepečlivé matky anebo úzkostného otce, může projevovat nápadné hypochondrické rysy a obavy a někdy si takové reakce odnáší i do dospělosti.

Doktor Maršálek se zase domnívá, že lidé trpící hypochondrií můžou vyrůst z capartů, se kterými se pořád někdo mazlí. „Příliš kladou důraz na pohlazení a tělesné pocity, což může být začátek cesty k hypochondrii. Ale jinak je to nemoc typická pro pozdější období. Zatímco dospělí si umí představit, co všechno je může postihnout, děti na to mají ještě málo informací.“

Hypochondrie jako móda

Označení hypochondrion znamená podžebří a starověcí lékaři se domnívali, že v této tělesné oblasti je sídlo obav o vlastní zdraví. Zlatou éru zažívala hypochondrie kolem roku 1800 v Anglii, kde u dvora patřilo k dobrému tónu trpět průjmy či ledvinovými kolikami. Celé hodiny si dvořané povídali o tom, jak si dávají klystýr. Francouzský filozof Voltaire za svůj největší vynález považoval cestovní klystýr, který se mohl aplikovat během jízdy v kočáře. Proslulý přírodovědec Charles Darwin zase s sebou všude vozil rakev. Ve stresových situacích trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy, které mohly souviset s psychikou.

Hypochondrie jako porucha je systematicky popisována až zhruba od poloviny 19. století. Dysmorfofobie, strach o vzhled Malou skupinu mezi hypochondry tvoří lidé trpící dismorfofobií, obavou z divného vzhledu. Skutečnost, že nezapadají do kritérií, která hlásají především společenské časopisy a soutěže krásy, jim způsobuje tvrdou psychickou masáž, která je zpravidla dožene pod skalpel plastického chirurga. S výsledkem operace však stejně nikdy nebudou spokojeni.