Na našince se specifickým smyslem pro humor a švejkovskou povahou by ovšem asi nezabral americký model, který doporučuje zaměstnávat v nemocnicích profesionální baviče či sestrám v denním řádu předepisuje, aby pacientům čtvrt hodiny vyprávěly vtipy.

O něco přijatelnější by nám asi připadala anglická představa promítání veseloher na videu. I když někomu by se asi zdál k potrhání Kameňák, což by jiného otrávilo. A smál by se komediím, jimž by zase ctitel Kameňáku nerozuměl.

Je ale určitě dobře, že jsme tuto praxi převzali v některých dětských nemocnicích, kam docházejí „léčební klauni“, popřípadě různí další dobrovolní baviči. Dospělí nemocní by se však asi měli naučit hledat si zdroje smíchu sami – a to nejen v nemocnicích, ale i doma.

Zvláště pacienti s chronickými nemocemi to potřebují jako sůl – tyto choroby totiž často navozují pocit marnosti a bezvýchodnosti, který je sice pochopitelný, ale léčbě spíše stojí v cestě než pomáhá.

Smích nemusí přijít sám, lze se k němu přimět

Možná namítnete, že ke smíchu se přece člověk nedokáže přinutit, ale není to pravda. I v tomto směru platí – hlavní je chtít. Každý ovšem musí nejprve znát sám sebe, vědět, co ho dokáže rozesmát, cíleně to vyhledávat a ne se tomu bránit, k čemuž mají někteří pacienti sklon.

Doporučuje se začít krátkou meditací nad sebou - ne nad svou nemocí, bezmocností, bolestí a zoufalstvím - ale opravdu nad sebou, nad tím, jaký jsem. Už to přinese vítané uvolnění a odreagování. Následuje vymýšlení veselé situace – fantazii se meze nekladou.

Je dobré zkusit jako „komickou postavu“ použít vlastní osobu – jinými slovy, umět si udělat legraci ze sebe. Komu by to nešlo, může se zkusit vrátit do minulosti a přetvořit si do humorna některé z historek, jež skutečně zažil. Pak už se snáz rozjede k vymýšlení vlastních, zhola nových. Má-li nemocný možnost vyprávět tyto „veselé historky z natáčení“ dál, pomůže mu to dvojnásob a krom toho tím patrně rozesměje i spolupacienty.

Jestliže se fantazie ne a ne rozběhnout, lze se inspirovat ve filmech, v knížkách, v kreslených vtipech. Vítanou pomůckou je také strhující, srdečný smích někoho jiného, ať už v přímém styku, ve videonahrávce nebo jen v audiozáznamu) - smích je totiž velice nakažlivý.

A pokud ani tohle nepomůže, stojí za vyzkoušení takzvaná Hasja – jóga, již prosazuje indický lékař Madan Kataria.

Smích je nejpřirozeněnjší prevencí

Jde o to, opakovat rytmicky a za hlubokého dýchání slabiky smíchu, nejlépe ve skupině, ale zvládnout to může i každý sám. Šíleně smutnou princeznu ve stejnojmenném filmu to sice nerozesmálo, ale nemocným to rozhodně prospěje – i kdyby nepropukli v bouřlivý chechtot.

A proč to všechno? Protože smích především zbavuje stresu, snižuje vnímání bolesti, pomáhá rozběhnout proces léčby, aktivuje imunitní systém, brání rozvoji druhotných komplikací, zvyšuje odolnost proti infekcím a vzniku nádorových onemocnění.

Kromě toho prohlubuje dech, posiluje kardiovaskulární systém, prokrvuje tělo, povzbuzuje svalstvo, omlazuje a prodlužuje život. Což se hodí nejen nemocným, ale i zdravým jako ta nejpřirozenější prevence.