O některých nemocech či příčinách úmrtí u rodičů a prarodičů ví téměř každý (pokud není zrovna nalezenec) – například o nádorových chorobách, infarktu myokardu, mozkové mrtvici či diabetu.

O jiných však vlastně ani neuvažuje, protože mu o nich nikdo přímo neřekl nebo dokonce ani nebyly ve své době diagnostikovány. Přitom ale není příliš složité pokusit se „prokádrovat“ předky z hlediska různých, zdánlivě nenápadných příznaků – mnohé totiž ukazují na přítomnost určité nemoci.

Příznaky mnohé napovědí

Jestliže například víte, že babička si každou chvilku zlomila ruku či nohu, dá se předpokládat, že trpěla osteoporózou, byť o tom snad nevěděla. A to je nemoc s jasnou vrozenou dispozicí, takže je dobré začít s prevencí, i když zatím řídnutí kostí nepociťujete. Měla nebo má babička, tetička či matka zbytnělý, mohutný krk? Pak uvažujte o poruše činnosti štítné žlázy, i ta je dědičná.

Genetické souvislosti jsou prokázány i u takzvaného syndromu neklidných nohou, který je jednak velmi nepříjemný a jednak mnohdy souvisí s jinými závažnými nemocemi. V minulosti však často nebyl diagnostikován.

Vy se o jeho projevech v rodině můžete přesvědčit vzpomínkou. Stěžoval si někdo na to, že se v noci probouzí, protože ho brní nohy? Nevydržel dlouho sedět, musel se každou chvíli projít? Tak to patrně syndrom neklidných nohou měl. Podle příznaků si lze vzpomenout i na to, zda měli vaši předci nějaké alergické potíže, trpěli hypertenzí, cévními chorobami apod.

Zapátrejte v rodinných tajemstvích

Určitě je vhodné zapátrat v paměti i co se týče různých duševních obtíží. O těch se dříve prakticky nemluvilo, natož, aby dotyčný vyhledal odbornou pomoc, protože jít k psychiatrovi se považovalo za ostudu. Jenže řada z nich je jednoznačně dědičná – rozhodně například depresivní porucha. Zauvažujte tedy, jestli se někdo nepokusil o sebevraždu, či ji dokonce nespáchal.

Pokud ano, traduje se v rodině možná, že to bylo třeba z nešťastné lásky apod. Ale jestli dotyčný zároveň trpěl například změnami nálad, takzvanou melancholií, jak se depresím dříve říkalo, či se snažil utíkat k alkoholu, měl pravděpodobně depresivní poruchu. Nešťastná láska sehrála jen podružnou roli, nebo se příbuzní snažili si celou věc rozumově zdůvodnit)

Genetika hraje určitou roli i ve výskytu takzvaných specifických poruch učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie aj.) a hyperaktivity u dětí. Tyto potíže jsou totiž mnohdy způsobeny drobnými odchylkami v uspořádání některých mozkových aktivit – a ty jsou dědičné.

Takže jestli se dědeček skoro nedokázal naučit pořádně číst, babičku trestali za to, že ošklivě píše, tatínek býval jako dítě nezkrotný „postrach rodiny“ nebo je pro maminku téměř nemožné, aby si přepočítala účet z obchodu, může to pomoci vysvětlit některou ze specifických poruch učení u vašeho potomka.

Popřemýšlejte ještě před návštěvou lékaře

Výčet různých dědičných dispozic je však ještě mnohem širší a jeho odvození z určitých projevů může být složitější. Také si na ně asi těžko ihned vzpomenete v lékařské ordinaci.

Máte-li tedy vy nebo vaše děcko nějaké problémy, chystáte se na vyšetření nebo z důvodů potíží uvažujete o návštěvě psychologa či psychiatra, popřípadě se s dítětem chystáte do pedagogicko-psychologické poradny, zavzpomínejte předem. A to v klidu doma, s papírem a tužkou v ruce a nejlépe i s někým z příbuzných.

V rodinách se některé takové jevy tradují i po více generací, takže často není obtížné zapátrat i dost hluboko v minulosti. Čím dál to půjde, tím lépe – genetika je totiž nevyzpytatelná, někdy přeskočí jedno i dvě pokolení a pak se zase projeví. Každou „zvláštnost“, na kterou u svých předků narazíte, si poznamenejte - pro odborníka to bude vítané vodítko.