„Tady bývala trafika, tady sportovní potřeby a támhle papírnictví,“ ukazuje šestatřicetiletá Kateřina z pražských Vršovic. Teď to jsou všechno herny. Na padesáti metrech čtverečních jsou hned tři. Všechny s nonstop provozem.

Podobnou zkušenost mají lidé i z jiných měst. V herny se přeměnily bývalé samoobsluhy, galanterie či drogerie. „Když si chci koupit jogurt, knoflík nebo prací prášek, musím do nákupního centra, kde je všechno pod jednou střechou. Zahrát si na výherních hracích automatech nebo na ruletě ale můžu na každém rohu,“ zlobí se Kateřina.

Když se pohádá s manželem, narve si on do kapes hrst drobných a zaběhne do některé ze tří heren, které jsou hned přes ulici. Nahází do automatu pár stovek, které většinou prohraje, což mu odvede pozornost od hádky a klidně se vrací domů. Má štěstí, že hádky nejsou časté a že hráčství není jeho cílovou drogou. Jinak by z něj byl gambler.

Každý 11 tisíc ročně

„Dostupnost hazardních her patří k těm nejnebezpečnějším rizikovým činitelům,“ upozorňuje primář mužského oddělení závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice Karel Nešpor na možnosti vzniku chorobného hráčství.

„Význam pro vznik patologického hráčství má i rodinné prostředí nebo žebříček hodnot. Návyková nemoc vzniká při vzájemném působení rizikových a ochranných činitelů. Můžete si je představit jako družstva v černých a bílých dresech.“ Četnost a dostupnost heren podle něj obléká dres černý.

I když se vršovická radnice na Praze 10 rozhodla počet heren snížit, o větší regulaci zájem nemá. „Přece nebudeme jako za komunismu lidem nařizovat, co mají dělat. Majitelé domů mohou své prostory pronajmout, komu chtějí. My jen dbáme, aby vše bylo v souladu se zákonem,“ říká mluvčí radnice Jan Charvát. Konkurence trhu podle něj vyřeší, kolik heren se uživí.

Díky celkově benevolentnímu přístupu u nás hazardní hry provozuje kolem 500 firem. Z toho 450 provozuje výherní hrací automaty, 28 kasina, 27 sazkové kanceláře, 11 sázkové hry a 10 výherní terminály. Občané již nyní prohrají ročně 11 000 korun na osobu, tedy zhruba 5 % průměrné mzdy. To je čtyřikrát více než v USA.

Chlapská záležitost

Vcházím do herny na pražských Vinohradech. Blikající jackpot venku oznamuje, že můžu vyhrát 53 tisíc korun. Je to lež. Zářící suma nijak nesouvisí s počtem mincí v automatech. Je po jedenácté večer a nikdo si mě nevšímá. U desítky herních automatů postává několik mladíků, upíjejí pivo a oči mají zabodnuté do otáčivých válců.

„Ne, dnes jsem ještě nic nevyhrál,“ říká jeden z nich s cizím přízvukem. „Před týdnem ale tři stovky.“ Prý sem nechodí pravidelně, ale občas zajde zrelaxovat. Po dvaceti minutách, když dopiji džus, se mě obsluha ptá, chci-li rozměnit drobné. Nechci a nikomu to nevadí.

Zaujme mě drobná šedivá dáma, která střídavě upíjí víno a vodu a nespustí z „bedny“ oči. Oslovím ji. Chvíli trvá, než mi odpoví, nejprve dokončí hru. Zapálí si cigaretu a vypráví, že je psycholožka. Podle způsobu vyjadřování, citovaných jmen a výrazů se tomu dá i věřit. Je jí pětašedesát, je v invalidním důchodu, přivydělává si překlady a na automatech hraje dvanáct let. Knihovnu má prý plnou Freuda, Junga, Adlera.

„Jsem závislá, to vím,“ přiznává. Neléčí se však, protože dokáže svoje dluhy vždy splatit. Nehrne je do astronomických výší, a pokud peníze dojdou, začne překládat, aby si zas nějaké vydělala. „Co bych jinak dělala? Trčela sama mezi knihami?“ ptá se bývalá psycholožka, která žije sama. Je rozvedená, její dcera se vdala do zahraničí.

Podle odborníků skutečně ženy hrají méně než muži. Proč? „Může to souviset s mužským životním stylem, který v sobě častěji zahrnuje návštěvu hospody, větší tendencí riskovat a menší zodpovědností vůči rodině,“ myslí si Karel Nešpor. Ten se problémům spojeným s patologickým hráčstvím věnuje již více než deset let. „Řádově se u nás ročně léčí okolo 500 až 1000 lidí ročně, ale těch, kdo se neléčí, i když by léčbu potřebovali, může být stokrát více,“ varuje.

Litvínov příkladem

Z jeho studie jednoznačně vyplývá, že 95 procent patologických hráčů považuje stávající síť heren za příliš vysokou. Uvítali by, kdyby jich ubylo a kdyby měly kratší otevírací dobu. Za což bojují i starostové některých měst.

„Stížností od občanů přibývalo,“ vysvětluje místostarosta Litvínova Martin Klika, proč od prvního července chce město omezit hazard. „V Litvínově si dosud mohl zřídit hernu, kdo chtěl a kde chtěl, v libovolném provozním čase.“

Rostl tak nejen počet heren, ale i negativních ohlasů. Z nonstopů běžně odcházeli hráči v době, kdy ostatní šli do práce. A tak zatímco dosud mohly být herny provozovány neomezeně, od 1. července by neměly být do vzdálenosti sta metrů od školských zařízení, od zdravotních zařízení, od budov církve a státní správy.

„Otevřeny budou jen od desíti do desíti. Samozřejmě že nám ubude zisk z jejich provozování, což je kolem deseti miliónů korun ročně. Bude míň peněz, ale i problémů,“ říká Martin Klika, který si sám na automatech párkrát zahrál, avšak nijak ho to neoslovilo.

„Zpřísnění vyhlášky souvisí i se sociálními problémy litvínovských obyvatel. Hráčská závislost se týká i těch, kteří jsou odkázáni na sociální dávky. Než dojdou s novými dávkami na celý měsíc na ubytovnu, stačí je v automatech prohrát.

Hráč v oprátce

Pokud si regulaci heren přejí hráči i obce, kdo má zájem na tom, aby heren přibývalo jako hub po dešti?

„Byznys,“ má jasno senátor Josef Novotný (SNK ED), který už dvanáct let vede s hazardem boj. Začínal jako starosta Bystřice nad Pernštejnem, která jako jedna z prvních obcí přistoupila k regulaci herních automatů. Část lidí ho tehdy zatracovala jako zpátečníka, starostové dalších měst mu však postupně dávají za pravdu. Již několik desítek jich vydalo proti hracím automatům vyhlášky. I za cenu, že přijdou o poplatky z této činnosti.

V zahraničí kontroluje stát

Mezi psychology je popsáno mnoho případů chorobného hráčství neboli gamblingu či chorobného bažení po hazardu neboli cravingu. Jedním z nich je případ hazardního hráče, který ještě před listopadem navštěvoval herní „doupata“ a tam tajně a úspěšně hrál karty. Za vyhrané peníze vystavěl dům a nežil si špatně. V devadesátých letech sem však vtrhly automaty. Hráč do půl roku o dům přišel a ještě nadělal dluhy. Protože to byl člověk, který se jen tak nevzdával, odešel vydělat peníze do Německa. Načerno.

Tam neměl šanci se k automatům dostat, protože k nim neměl přístupovou kartu, kterou může získat jen legálně v zemi hlášený dospělý člověk. Jakmile se ocitl v Čechách, nastal problém. Zůstal už v první restauraci na hranicích, kde si s kolegy dal oběd. On v ní zůstal. U automatu. Kolegové ho vyzvedávali v pondělí, bez peněz. Na přechodu na něho proto musela čekat rodina, která ho hlídala, aby peníze domů donesl. V roce 1995 dluhy splatil, ale nebyl tu schopen žít. Dojít z práce domů, aniž se zastavil v herně, nešlo. Odešel i s rodinou do USA. Tam žije normálně.

„Ve většině států existuje pouze jediný provozovatel heren. Monopol omezuje nabídku a usnadňuje tak kontrolu státem. Ve světě snad neexistuje případ totálně neregulovaného a konkurenčního trhu hazardních her, s výjimkou několika tzv. herních rájů, které jsou ale pod přímým státním dozorem. Vlády totiž nejsou ochotny akceptovat sociální důsledky provozování hazardních her,“ má jasno senátor Josef Novotný.

A ty bývají nemalé: krachy v podnikání, ztráty bydlení, rozpady manželství. „U patologických hráčů to může být zpronevěra, krádeže, podvody či neplacení výživného,“ upozorňuje Pavla Kopecká, tisková mluvčí služby kriminální policie a vyšetřování. „Herny a kasina také bývají lákadlem pro lupiče, protože v nich jsou peníze. A to vede k loupežným přepadením, ale také k poškozování přístrojů samotnými hráči. Omezení nonstop provozů by jistě omezilo i kriminalitu, která se na tento typ provozoven váže. Ale nejen noční, i dopolední provoz má svá úskalí. Co asi může napadnou záškoláka, když jde kolem otevřené herny?“

Vyřeší to nový zákon?

„Před listopadem 1989 byla dostupnost hazardních her velmi malá a patologických hráčů bylo také velmi málo. Já jsem mezi rokem 1979 a 1989 potkal pouze jediného, jednalo se o karetního hráče navíc závislého na alkoholu. Po listopadu 1989 se dostupnost dramaticky zvýšila a s patologickými případy se roztrhl pytel,“ říká primář Karel Nešpor, mezi jehož pacienty patřil i patologický hráč s „dloužkem“ patnácti miliónů korun.

„I v demokratických zemích omezují obchod s uranem, dynamitem, jedy a také hazardní hry. Patologický hráč už není svobodný člověk. Craving neboli bažení po hazardní hře oslabuje schopnost soudně uvažovat.“

Jaký režim heren tedy doporučuje? „Nejlépe by bylo stávající zrušit a nové nepovolovat,“ tvrdí naprosto vážně. „Kdyby to nešlo, tak omezit jejich počet a provozní dobu. A kdo nechá hrát nezletilého, měl by skončit.“ Podle Nešpora není pravda, že konkurence se postará o regulaci heren sama. „Ono to funguje právě naopak. Čím více majitelé vydělají, tím více investují do dalších heren a reklamy.“