Třetina lidí po prvních záplavách za závažný traumatizující faktor považovala fakt, že řadu dní až týdnů nevěděla, co se děje s jejich blízkými. O čtyři roky později tento faktor uváděla jen čtyři procenta postižených. Lékař to vysvětlil tím, že se v mezidobí významně rozšířily mobilní telefony.

V roce 2002 prý byla navíc medicína lépe připravena na akutní řešení traumat než v případě prvních velkých záplav. Na Moravě podchytili psychiatři 760 nemocných, což byla podle Vinaře pouze necelá čtvrtina těch, co odbornou pomoc potřebovali. V roce 2002 už psychiatři nabídli všem praktickým lékařům antidepresiva, která tenkrát využilo asi 2200 lidí. Podle autora se samozřejmě nedá jednoznačně tvrdit, že léky měly výrazně pozitivní účinek, nejde to totiž nijak vědecky ověřit.

Částečné potvrzení ale přinesla dlouhodobá pozorování pacientů trpících posttraumatickou stresovou poruchou z roku 1997. Ti, kteří do půl roku po povodních užívali alespoň tři měsíce antidepresivum, netrpěli v dalších čtyřech letech depresemi ani alkoholismem. Přibližně 20 procent srovnatelné skupiny obyvatel, která zažila povodeň, ale léky neužívala, začalo později trpět depresemi nebo zvýšeným pitím alkoholu.

Léky se užívají jen jako stabilizátory

Léky se při úpravě posttraumatické stresové poruchy užívají jen jako stabilizátor, důležitá je hlavně psychoterapie, individuální i skupinová. Podle psychiatrů nepomůže, když traumatizovanému člověku někdo radí, aby na trauma nemyslel. Akutní stres má totiž vliv na paměť - člověk si na trauma vzpomíná příliš dobře i tehdy, když nechce.

Posttraumatická stresová porucha je jedna z "nejmladších" nemocí. Popsána byla teprve před třiceti lety . Důvodem byly problémy popisované u mnoha amerických veteránů z vietnamské války.