Hlavní obsah

Tak si chodím s bílou holí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Tak si chodím s bílou holí a občas se mě někdo zeptá: "Proč to děláš, vždyť přece ještě něco vidíš, ne?" Ano, NĚCO ještě vidím, a taky hned dodávám, že jsem za to NĚCO osudu vděčná.

Foto: Martin Seidl - Photoservis
Článek

Ale pokud se mám zamyslet nad tím, CO vlastně vidím, musím konstatovat, že můj svět je složen z více či méně jasných skvrn.

 Zkušenost už mne naučila, že ta zelená je trávník před domem, ta červenobílá stánek s novinami a ta šedivá sousedka v novém kostýmku. - Dobrý den! - a hele, ona to byla popelnice. No nic, opačně by to byl horší trapas.

Abych to neměla jen tak jednotvárné, dopřávají mi moje oční choroby i další povyražení - ty barevné skvrny pozoruji jakoby přes sklo, po němž se neustále přesýpají korálky. Někdy jsou droboučké a splývají s okolím, takže už je skoro nevnímám. Často však mají velikost špendlíkových hlaviček a barvy neónových reklam. Tvoří nádherné a zajímavé obrazce a milovníci umění by si jistě přišli na své. Jenže v próze všedního dne jsou tyhle parádičky spíš na překážku. A tak přichází ke cti má bílá kamarádka, jejíž pomocí hravě zjistím, jestli ta tmavá skvrna na chodníku znamená louži, větev, odhozený papír anebo docela obyčejný stín.

 Poradí mi, jak vysoký je obrubník, jak hluboké je schodiště, někdy přivolá ochotné lidi, aby mi pomohli v nesnázích. Často ale taky přiláká neomalené zvědavce, hlupáky a ty, kteří rádi ubližují slabším, prostě jen tak, ať je psina, ne?

Těch prvních bývá naštěstí víc, setkání s těmi druhými, ať se člověk přemáhá sebevíc, zanechává obvykle v duši bolavou jizvu.

Stanislava Krajíčková (www.nevidomi.cz)

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám