Syndromem odcizeného rodiče trpí více muži

Málokterý rozvod se obejde bez dohadů, hádek a sporů. Ještě před dvaceti třiceti lety se tyto konflikty týkaly především majetkového vyrovnání. V posledních letech jsou stále častěji součástí sporů děti, jejich výchova a opatrovnictví. „V dřívějších dobách bylo pravidlem, že dítě po rozvodu dostala téměř automaticky do péče matka.

Dítě svěřené do výchovy otce byla spíše výjimka, která musela mít velmi pádný důvod. Postupně ale docházelo ke změně tohoto konceptu a otcové začali uplatňovat svá práva na styk s dítětem a možnost ovlivnění jeho výchovy a působení na něj. V ten okamžik se do popředí rozvodových sporů dostaly děti,“ vysvětluje psycholožka Laura Janáčková z Institutu manželských vztahů.

Rozvod je období, během nějž dochází mezi dvojicí k velmi vyostřeným emocím a jen málokterý pár se dokáže domluvit na pravidlech, která budou oba partneři akceptovat. Část rodičů se proto začne uchylovat k ovlivnění dítěte a k manipulaci s ním ve snaze získat ho zcela na svou stranu.

Cílem této manipulace je zavržení druhého z rodičů dítětem, přestože v době před rozvodem mezi dítětem a jím byly velmi dobré vztahy a ani v době rozvodu mezi nimi objektivně nevznikl žádný spor.

„Ve výhodě je vždy rodič, v jehož péči se dítě právě nachází, tím bývají častěji matky,“ dodává Laura Janáčková. Odborníci popisují, že součástí takové manipulace bývá až vymývání a cílené programování mozku dítěte opatrovnickým rodičem, během kterého dítě postupně a zcela bez důvodu začne nepřítomného rodiče odmítat, až ho zcela zavrhne.

Jediným jeho důvodem, který ve svém jednání má, je přitom to, co mu vštěpuje přítomný rodič. „Součástí tohoto cíleného jednání ze strany jednoho z rodičů je na minimum snížená možnost odmítnutého rodiče se bránit, s tím souvisí i snaha o zamezení kontaktu dítěte s druhým rodičem,“ doplňuje Laura Janáčková.

Tento postup je patrný u značné části rozvodových procesů, jež doprovázejí spory o děti, a psychologové ho označují termínem syndrom odcizeného rodiče. Podle odhadů se syndrom odcizeného rodiče objevuje zhruba u poloviny dětí z rozvedených rodin na území České republiky.

Během intenzívního ovlivňování přítomným rodičem u dítěte dojde k rozvoji nenávisti až strachu z rodiče, který s dítětem nebydlí. Ovšem v okamžiku, kdy dojde ke změně situace a dítě se na nějaký čas dostane do péče druhého z rodičů, situace se velmi často zcela obrátí a dítě získá negativní postoj k rodiči, kterého doposavad milovalo a se kterým v rámci rozvodových sporů spolupracovalo a stranilo mu.

Střídavé či jednostranné preferování a zavrhování rodičů dítětem většinou doprovází celé jeho dětské období a začne odeznívat až v době, kdy dítě dospěje a získá možnost samo zhodnotit vzniklou situaci.

Příčiny jednání dominantního rodiče odborníci vysvětlují různě. Některé studie poukazují na to, že dominantní rodič častěji vykazuje poruchy duševního zdraví, jiné studie se spíše přiklánějí k tomu, že motivem, proč rodič dítě začne navádět proti druhému, je velké citové vypětí.

„Manipulující rodiče se cítí odmítnutí, osamělí v důsledku často i nechtěného rozvodu. Dítě tak berou jako svého spojence v boji vůči druhému rodiči, kterého vnímají jako svého nepřítele. Manipulace dítětem často funguje i jako demonstrace síly, jakou rodič v období fungování rodiny vůči svému partnerovi nikdy nemohl uplatnit,“ dodává psycholožka.

Řešení situace, která odpovídá syndromu odcizeného rodiče, je velmi složité a zavržení rodiče nemají mnoho možností, jak se stavu bránit. Ve velké většině je jediným faktorem, který situaci zlepší, čas a dospění dítěte.

Část odborníků doporučuje, aby se v okamžiku, kdy se u dítěte objeví známky syndromu odloučeného rodiče, stal součástí rozvodového řízení nejen schopný advokát, ale i odborný psychoterapeut, který postiženému rodiči navrhne cestu, jak docílit postupného opětovného sblížení rodiče s dítětem.

Většina takto postižených rodičů nedokáže složitou porozvodovou situaci zvládnout sama. Část rodičů si uvědomí svou prohru a opouští pole s tím, že své snahy na kontakt s dítětem vede alespoň na nižší úrovni a přestane usilovat o svou porozvodovou výhru.

„Vzhledem k tomu, že drtivá většina odmítnutých rodičů jsou muži, bývá součástí vyrovnání se se vzniklou situací, která pro ně znamená odloučení od svého potomka, založení nové rodiny, ve které se jako rodiče začnou znovu realizovat,“ uzavírá psycholožka Laura Janáčková.

Pojem Parental Alienation Syndrom (syndrom zavrženého rodiče) zavedl a poprvé použil americký psychiatr a odborník na dětskou psychiatrii Richard A. Gardner v osmdesátých letech minulého století.

Termín byl součástí jeho studií dopadu rozvodu rodičů na psychiku dítěte. Součástí závěru sledování bylo konstatování, že děti rozvedených rodičů, jejichž rozchod doprovázely konflikty a spory, mají mnoho společných znaků, které vedou k zavržení a odcizení jednoho z rodičů, přestože objektivně rodič ve své roli nepochybil a měl i přes odchod od rodiny k dítěti kladný vztah.

Gardner syndrom definoval jako „dětské onemocnění, které se téměř výhradně vyskytuje v kontextu sporů o svěření dítěte do péče. Jeho základním projevem je kampaň, která degraduje dobrého milujícího rodiče“.

Přestože se jev nazývá syndromem, není odborníky kvalifikován jako onemocnění a není zařazen mezi dětské psychiatrické poruchy či poruchy chování.