Článek
Aby si člověk mohl udělat vlastní, a pokud možno reálný pohled na celou problematiku sexuálního zneužití či napadení, měl by mít více informací než je ty, které se dozví z internetových diskuzí či časopisů, kde se vzájemně mnohdy i velmi vulgárně častují a obviňují zástupci či zástupkyně různých hnutí, která se zastávají žen coby obětí sexuálního napadení, a členové druhé strany, kteří tvrdí, že si za to či ono mohly ženy samy, případně nesouhlasí s obviněním ze zneužití zpětně po mnoha letech, kdy k němu mělo dojít atd.
Ať je pravda jakákoli, důležité je nebát se o všem mluvit, stanovit si pevné hranice a hlavně - vyhnout se mýtům, které mohou vše jen zkomplikovat. Nejčastější z nich přinesl server Women´s Health magazine.
Znásilnění se týká pouze žen
Ačkoli se celých 91 % procent případů sexuálního napadení týká žen, rozhodně neplatí, že jsou v tom zcela samy. Zhruba tři procenta mužů během života zažila pokus o znásilnění, každá desátá oběť znásilnění je muž, vyplynulo z dat amerického Národního střediska pro sexuální násilí (NSVRC).
Násilníci bývají většinou cizí lidé
Názor, že znásilnění páchají pouze maskovaní jedinci, kteří nemají s obětí nic společného, se rovněž nezakládá na pravdě. Celých sedmdesát procent obětí zná naopak útočníka velmi dobře, polovina lidí je dokonce napadena ve vlastním domě, dokládají data americké organizace proti sexuálnímu násilí RAINN.
Ze statistik vyplynulo, že třicet procent obětí bylo napadeno během cesty za různými povinnostmi, 12 procent pak dokonce v zaměstnání.
Lidé podávají ve velkém falešná obvinění
V souvislosti s řadou obvinění, která se i díky kampani MeToo, jež právě na sexuální obtěžování poukazuje, množí doslova geometrickou řadu, vyvstal i další mýtus. Podle něj se řada obvinění nezakládá na pravdě - oběti prý jen ve velkém vyplňují falešná hlášení a obviňují muže ze znásilnění, protože je jednoduše chtějí potrestat.
Podle Cataliny Velasquezové, členky americké skupiny EROC, která se zaměřuje na prevenci a eliminaci sexuálního obtěžování, stejně jako na podporu obětí, je to ale jinak.
„Falešná hlášení jsou vzácná, jde o maximálně 10 procent všech oznámených útoků,” vysvětluje. „Skutečným problémem naopak je, že se lidé bojí vše oznámit. Na to bychom se měli zaměřit.” Podle statistik je nahlášen pouze každý třetí sexuálně motivovaný útok.
Neexistují pádné důvody, proč by se oběť nemohla hned svěřit
V souvislosti s faktem, že mnohé oběti sexuálního zneužití svůj zážitek nikdy nenahlásí, případně se ozvu až po letech, vyvstávají názory, které se ne vždy zakládají na pravdě. Nejčastější lidé tvrdí, že pokud šlo opravdu o tak hrůzný zážitek, nic přeci nebránilo dotyčné osobě, aby vše nahlásila. Pravda je taková, že bránilo, a mnohdy stále brání.
Při svěření někomu dalšímu totiž oběti stále narážejí na řadu překážek - například v podobě vyhazovu z práce, pokud se vše veřejně odhalí, nebo také deportace, veřejného zostuzení, ale především - mnohé oběti se bojí, že jim nikdo neuvěří.
Jakkoli se v poslední době mluví o sexuálním zneužití mezi celebritami, pravda je ta, že se to v mnohem větší míře týká lidí, kteří nejsou v centru veřejného zájmu. Američtí indiáni jsou podle průzkumů ohroženi nejvíce, existuje u nich dvojnásobná pravděpodobnost, že zažili sexuální napadení či znásilnění než lidé všech ostatních ras. Výrazné procento napadení je i u transsexuálů, během života bylo sexuálně napadeno 47 % z nich.
„Imigranti, gayové, lesbičky, ekonomicky znevýhodnění lidé, mladí, lidé s postižením, různé rasové menšiny - ti všichni jsou rovněž ohroženi, a často se se svými problémy nesvěří,” dodává Velasquezová.