Článek
Hned po příjezdu do malého městečka nás přívětivě přivítali provozovatelé ubytovacího areálu. Nevtíravě nás pozdravili, potřásli rukou a zmizeli. Vedoucí nás varoval, že místní lidé nejsou tak úslužní a ochotní jako jejich krajané na turisticky ošlehaném severu, ale nám se to líbilo. Ono totiž od přílišné ochoty a úslužnosti je jen malý krůček ke vtíravosti a otravnosti. Je mi mnohem příjemnější nezávazně se rozhlížet po krámku, než aby mě jeho majitel hned obskakovat a vnucoval své zboží. To tady rozhodně nedělali. Dokonce nebyli ani ochotní smlouvat. Chceš zboží? Dobrá, ber. Nechceš? Tak nech být!
Kdo si ovšem chtěl užít trochu toho orientálního kupčení, mohl zajít na trh nebo obchodovat s plážovými prodavači. Byli to většinou černí Afričané, nabízeli vyřezávané sošky, kožené výrobky, krásné osušky a vůbec takové ty turistické vábničky. Usmívali se, brebentili podivnou jazykovou směsicí a smlouvali ostošest. Máloco je vyvedlo z pohody. Oproti tomu Italové nabízející na pláži levné oděvy podléhali emocím často, a to pak bylo divadlo k popukání.
Jeden takový drobný mužík se celý den ve strašlivém vedru trmácel po nekonečné pláži s těžkým železným stojanem ověšeným barevnými hadříky. Měl ale smůlu a skoro nic neprodal. S hlubokým povzdechem postavil stojan na poslední štaci a začal vyvolávat. Marně. To ho dopálilo. V náhlém popudu vztekle a vší silou kopl do železného stojanu. Pochroumal si palec, rozzuřil se ještě víc a roztančil se dokola jako šílený derviš. Jeden by mu za takové představení i zaplatil!
Neškaredit se nad kávou - to bylo další varování udělené vedoucím zájezdu. S manželem kávu nepijeme, tak jsme ji ani hodnotit nemohli. Můj bratr se toho ale ochotně ujal za nás. Vypravil se do restaurace, chvilku očumoval, a pak se zhlédl ve vysokých pohárech s kávou ozdobenou kopcem šlehačky, čokoládovým posypem a oplatkovou trubičkou. Když k němu došla servírka, měl vybráno. "Uno kafe!" poručil si.
"Kafé?" rozzářila se servírka a v mžiku mu donesla malinkatý koflíček černého moku - něco úplně jiného, než očekával. Rozpačitě zíral na panenkovsky malý porcelán, pak pokrčil rameny a vylil do hrdla jeho obsah. "Lidičky," vyprávěl nám později. "Já myslel, že to bude moje smrt! Srdce mi začalo bušit jako splašený, voči lezly z důlků a potil sem se jak dveře vod chlíva. To byla síla!"
Italové v těch malých koflících totiž servírují velmi kvalitní, velmi silnou a velmi velkou dávku kávy, na což průměrný Čech není zvyklý. Po našich "druhácích" či "trojácích" je pro nás taková kvalita skutečně "utrejchem", jak naši předci říkávali smrtelnému nápoji. Bratr se ale po prvním nezdaru nevzdal. Přivolané servírce tvrdošíjně opakoval "uno kafe" a ukazoval na bohaté poháry u sousedních stolů. To však servírka nezaregistrovala a znovu mu hbitě donesla již známý vražedný šálek. Bratr ho opět vysrkl, čímž se dostal do stavu jakési nepříčetné povznesenosti. Přivolal servírku do třetice, dovlekl ji za ruku k sousednímu stolu a ukázal na lákavé poháry: "Todle kafe myslím, ženská pomatená!"
Servírka zklamaně ohrnula ret: "No kafé - KAPUČÍNO!" a odkráčela mu ho připravit. "Teda řeknu vám - kapučíno bylo dobrý, ale po tom jejich kafi se o mě pokoušel infarkt. A když jsem viděl účet za ty dva pidihrnečky, tak mě ještě ke všemu málem zklátila mrtvice!" uzavřel bratr celou příhodu.
A já uzavřu tuhle kapitolu. Ještě před tím chci ale reagovat na velmi negativní ohlasy, které čtenáři připsali pod předcházející díl. Strašlivě mi vyčítali, že Čechy líčím v nepravdivě černém světle. Inu - jak se to vezme. Jediné shnilé jablko dokáže znehodnotit celý košík, jediný červ zaneřádí pytlík mouky a jediná prašivá ovce nakazí celé stádo. Na to, aby pokazil dojem z celého zájezdu, stačí jediný turista-hajzlík. Takový, který v apartmánu ukradne nerezové příbory, v opilosti rozbije záchod nebo - opět v tradiční české opilosti - ztropí výtržnost. A ruku na srdce - takový hajzlík se najde skoro v každém zájezdu! Bez ohledu na cenovou hladinu rekreace...
Nemyslím si ovšem, že turisti-hajzlíci jsou pouze českou výsadou. Určitě se vyskytují i u ostatních národů. Jenže za ty své neseme následky zase jenom my a nikdo nám je neodpáře! Zapomeňme ale na nehodné spoluobčany. Příště vám prozradím, jak nám (ne)chutnala místní pizza a jak jsme v italské cukrárně málem přišli o zuby.
