Článek
"Naleju vám čistýho vína - jedu do těch končin podruhý a asi naposledy," povídal a hned vysvětloval: "Češi totiž tohle městečko ještě moc nezahrnuli do svejch výbojů a místní lidi nás tím pádem neznaj. Myslej si, že jsme něco jako bohatý Němci, který při kouzelným pohledu na móře rádi pustěj chlup, a tak jsou k nám přece jen vstřícnější. Jenže letos už našinec týdle lokalitě přišel na chuť, lidi tam začínaj jezdit jako divý, a to teda budeme mít vbrzku po reputaci. Jak říkám - letos tam jedu naposled, na příští rok hledám zase nějakej kout, kde Češi ještě nejsou profláknutý!"
Smutný názor, že? Ale vyslovil ho praktik...
"Italové - zvlášť na jihu země, jsou temperamentní a hodně srdečný," obrátil instruktor pozornost k italské straně. "Jsou hnedlinko vochotný se kamarádit, ale já bych to nedoporučoval. Mohli byste je nechtěně něčím urazit, a to pak jsou zas hned hotovi k odvetě. Kdyby už vás někdo pozval domů na kafe, ne abyste se nad ním škaredili. Voni tam maj ve zvyku pít z hrozně mrňavýho hrníčku hroznýho smrťáka. A jsou na to svý kafe děsně pyšný. Pro nás je to utrejch, ale nesmíte to dát najevo ani mrknutim voka. Jinak za nic neručim!"
Ujistili jsme ho, že nemáme příliš kamarádské sklony a kávu že nepijeme vůbec. Vedoucímu to ale nestačilo: "Kafe nepijete, ale určitě budete chtít vokoštovat tu jejich picu. Na to taky bacha. Je úplně jiná než na jakou sme zvyklý z domova. A řek bych, že vám nebude chutnat. Až se to stane (a vono se to stane pokaždý), ne abyste se škaredili moc vokatě!"
"Jedeme hodně na jih," pokračoval v instruktáži. "Turisti ten kraj vobjevili teprve nedávno, takže domorodci s nima ještě nejsou tak sžitý. Jestli jste byli v Bibione a zažili, jak tam už pomalu každej vobchodníček umí pár slov česky, tak tady na to zapomeňte. Tady v sobě ještě nemaj tu vochotu a úslužnost. Zvlášť, když uviděj, že sebou moc prachů nemáte!"
Tímhle nás tedy nijak nevystrašil. Na takové jednání je přece každý český zákazník zvyklý z domova, no ne?!
"Možná máte z toho jihu trochu strach a říkáte si, jestli vás tam nevodkráglujou mafiáni," odhalil vedoucí naše skryté obavy. "Tak to se nemusíte bát! Mafie tam je, ale nepředstavujte si, že se tam po ulicích proháněj napomádovaný snědý fešáci se samopalama nebo kudlama. Nic takovýho! Mafie funguje mnohem tišejc a elegantnějc. To třeba vláda přidělí okresu prachy na výstavbu mostu. Něco z těch prachů zůstane pochopitelně za nehtama tomu, kdo vo financích rozhod - jako vodměna. Okresní papaláš zařídí, aby zakázku dostala stavební firma jeho příbuznýho - za tučněj obolus, to dá rozum. Ten příbuznej zase zaměstná firmičky svejch příbuznejch - taky za nějakej peníz, firmičky příbuznejch najmou svý příbuzný na práci, hezky je platěj a pak se spolu vo ten hezkej plat šábnou. Že na stavbu mostu tímdle systémem moc peněz nezůstane, je nasnadě. Tak se postaví kus a je vymalováno. Todle je, vážení, mafie!"
"Todle že je mafie? Prosím vás!" žasli jsme zklamaně. "Dyť todle se u nás děje každou chvíli! Dyť my si v tý Itálii budem vážně připadat jako doma!"
A taky že jo. Někdy to bylo lepší, někdy horší. O tom, jak jsme dbali instrukcí vedoucího zájezdu, vám ale povím zase příští týden. A ať už je tam mafie nebo ne, můžu jen předeslat, že jsme tam vážně viděli dost nedostavěných mostů.