Článek
Catherine (jméno bylo změněno kvůli její bezpečnosti) byla svobodná matka z Velké Británie se dvěma dětmi. Muže, který ji znásilnil, dobře znala. Více než dva roky byli přátelé.
„Seznámil nás společný kamarád, byli jsme přátelé, nic víc. Byla jsem k němu upřímná, řekla jsem mu, že nehledám žádný vztah,” svěřila se v rozhovoru pro stanici BBC.
„Jednou jsem byla u něj v domě. Cítila jsem, jak se ke mně přiblížil tak blízko, že mi to bylo nepříjemné. Chtěla jsem ho odstrčit a utéct, ale stalo se to tak rychle a bylo to tak rázné. Místo abych bojovala, jsem naprosto zamrzla,” popisuje svůj zážitek mladá žena.
Dotyčný muž při napadení neřekl ani slovo, když skončil, prostě vstal a odešel. „Když bylo po všem, odešla jsem domů. Byla jsem zraněná, ani jsem nevěděla, jak moc. Chtěla jsem být rychle ve vlastním bezpečném prostoru.”
Tíživé tajemství
Když přišla domů, nechtěla s nikým mluvit. „Cítila jsem, že by mě lidé soudili. Říkali by, že jsem si za to mohla sama, nebo že to byla moje chyba. Všechno kvůli tomu, že jsem ho znala. I proto jsem to neoznámila na policii,” svěřila se Catherine.
Další den útočníka vyhledala, chtěla se ho zeptat, proč to udělal. Odpověděl, že si na nic nepamatuje, že má výpadek paměti. Nikdy ale přímo neřekl, že se to nestalo.
Když Catherine zjistila, že je těhotná, vyhledala ho znovu, aby mu řekla, že dítě je jeho. Čekala, že bude protestovat, on ale nikdy nepopřel, že dítě jeho není. Na potrat nešla, ani o něm nepřemýšlela. Věděla, že je to možnost, jak vše vyřešit, ale měla zato, že 'zabitím' dítěte by se všechno jen zhoršilo. Ne kvůli dítěti, které by připravila o život, ale kvůli sobě samé. Protože vyrovnat se se znásilněním a ještě potratem by pro ni bylo mnohem horší, než se vyrovnat se znásilněním a jeho důsledkem - dítětem.
Krutá realita
Období těhotenství nebylo vůbec jednoduché. Lidé okolí ní, kteří věděli, že nikoho nemá, si postupem času všimli, že je těhotná, a začali vymýšlet různé teorie, jak k tomu došlo. I když to bylo velmi nepříjemné, ani tehdy nikomu neřekla skutečnou pravdu. Nechtěla, aby to nějak ovlivnilo budoucí pohled lidí na ni i její dítě.
Krutá realita celé situace, a hlavně rozhodnutí, které udělala, na Catherine dopadlo ve chvíli, kdy poprvé uviděla svého syna. „Když jsem ho poprvé držela v náručí, narazila jsem na věc, která mě od té doby pronásleduje. Má stejné oči jako jeho otec. Když jsem je poprvé uviděla, v tu chvíli mě naplno zasáhla krutá realita.”
Jak syn rostl, jeho oči byly stále více podobné očím jeho otce. Ironií celé situace je, že z okamžiku, kdy byla znásilněna, si Catherine nejvíce vybavuje právě oči muže, který ji napadl - otce jejího syna.
„S čistým svědomím mohu říci, že to, jak byl počat, neovlivnilo můj vztah k synovi, alespoň ne vědomě. Ale někdy, když se na něj podívám, a připomenu si, co se stalo, si říkám, že on za to nemůže. Od chvíle, kdy se narodil, ho bezmezně miluji.”
Syn se na svého otce nijak zvlášť nevyptává, občas ale nastaly chvíle, kdy na to přišla řeč. Například ve škole, když děti sestavovaly svůj rodokmen.
Rozhodnutí, které změní život
Catherine nikdy nelitovala, že se rozhodla dítě si nechat. Vypořádat se s tím nebylo jednoduché, ale jak sama říká, ať se rozhodnete jakkoli, vždy to ovlivní váš další život.
„Když dáte dítě k adopci, ovlivní to zbytek vašeho života. Když půjdete na potrat, váš život se tím změní. A když se rozhodnete dítě si nechat, také to váš život ovlivní. Vždy to bude mít nějaký dopad,” vysvětlila své rozhodnutí.
„Někdy se cítím osamělá, někdy je to opravdu těžké, ale ta nejdůležitější věc z mého pohledu je ta, že největší zlo pro mě bylo znásilnění. To dobré, co z toho vzešlo, je můj syn. Ne u každého to ale funguje stejně,” uzavřela své vyprávění.