Článek
Rozhodně ne pro chlápka, který má vše rád jakž takž na svém místě a nijak nadšeně změnám s otevřenou náručí neběží. Ale rok se potkal s rokem a nastal čas udělat pronajatému bytu pá-pá. Někdo prožije celý nekrátký život v týchž stěnách (většina našich dědů a babiček, například), jiný proharcuje povícero hnízd. Já se za poslední tucet let paradoxně stěhoval popáté, což není úplně málo a nebylo to asi ani naposled. Poprvé ale navíc s rodinou a to je sakra rozdíl!
Tento fejeton je posledním, který vzniká zde, kousek od Sazka Areny, pak definitivně vypnu PC a odvezu ho za ostatním nádobíčkem za Prahu, kde už je téměř dovybaleno. Dnes to nebude nijak pikantní čtení, krabice nacpané bůh a manželka ví čím nejsou dvakrát sexy.
Teprve stěhování odhalí, kolik haraburdí a všeličehos člověk za pár let nashromáždí. Vhodná chvilka vykašlat se na nostalgii (= obtížně realizovatelné odhodlání) a trochu zahltit kontajner(y) před domem. Boty, které jsem neměl pět let na nohou asi opravdu nepotřebuji a leckterý bezdomovec v nich bude za krále.
Nejobtížnější (a nejhmotnější) je při balení ale strava duševní. Knihy, CDéčka, stohy časopisů, videokazet... Zabere to hafo krabic a přitom jste na to nesáhli roky a další roky nesáhnete. Ale rozdat knihy natož mou nemalou, pro mě cennou sbírku CD, na to nemám kuráž. Ještě tak štosy časopisů, ty sílu odnést do sběru mám, s ostatním se radši potáhnu dál.
Vše jsme kupodivu nacpali do krabic a pytlů během dvou večerů! S krmením, uspáváním a věnováním se dvěma dětem, z nichž to pětiměsíční vříská jak siréna, kdykoliv není v mém náručí nebo nespí, jde všechno o poznání pomaleji, ale jde. Další den to všechno pohltily dva transity a jeden pick-up a za hodinu vyklopily o nějakých 70 km dál.
Zabalit je ještě stále lepší než vybalit. Byt plný pytlů a krabic - proboha, co v tom všem je?
Jedno je jisté. Tramvaje tam nerachotí pod okny, dokonce i Večerku, natož partu alkáčů před ní byste hledali marně. Vzduch je tam o poznání dýchatelnější a život nekmitá tak šíleně rvavým tempem. Se starostou si můžete pokecat na pivku u karet. V Praze jsem i po letech ani neznal sousedy z chodby.
Každá mince má ale dvě strany, jistěže. Namísto pražských dětských hřišť, plných prolézaček a kamarádů, je tam jen pár rezavých a nefunkčních houpaček a zarostlých pískovišť. Všechno z doby, kdy jsem já byl dítětem. Maminy a taťkové se nekoncentrují na jednom místě, ale jsou rozptýleni v okolí. Nalézt kamarády není tak snadné. Naštěstí, do měsíce bude otevřeno na místní poměry rozhodně velmi nadstandardní nové hřiště, což je milá shoda náhod.
Co chtěl básník říci? Inu, nezamačkával jsem sice slzu, ale nostalgicky jsem se za opuštěným bytem musel ohlédnout. Oženil jsem se v něm, stal se dvojnásobným otcem, joj.
Žiji ze dne na den, nejsem plánovací typ, ráno moudřejší večera. Internet už ale dorazil samozřejmě i tam, takže vypínám a příště už, doufám, pokud mě Telecom nepodrazí, budu psát odjinud. Pá-pá.