Dokupy jim je tak akorát pět let. Tak akorát, aby měly z věcí trochu rozum. Mají ho, někdy bych snad byl raději, aby ho až tolik nebylo. Jsou náš poklad, jaj, znáte ty klišoidně znějící pravdy jsou tím nejcennějším, změnily mi život, jak jsem mohl žít bez nich, bla, bla, bla. To všechno je pravda a nic než pravda, slavný soude! Všechen čas před tím, než jsem se stal otcem, se mi najednou zdá jako promarněný a zbytečný, řekl někde charismatický chlapík Eddie Vedder, zpěvák mé srdcové kapely Pearl Jam (ja, jaj, vyrostli jsme bok po boku, já a Pearl Jam!).

No, možná bych nebyl až tak pompézní a definitivní, co se soudů o časech dávno zašlých týče, ale něco na tom je. Že by to byl promarněný kus života, hmno, tak na pilu bych netlačil, každá epocha má něco do sebe, ale, pravda, najednou jste bezvýhradně milovaným a milujícím rodičem a to zahřeje! Nejméně prvních pár let milovaným a nejméně mnoho dalších milujícím...

Ééé, zpět k pánovi v oranžovém přehozu, jehož si tak vážím a jehož myšlenky se mi tak sakra špatně daří aplikovat v reálné všednodennosti! Byli jsme na něm už před šesti lety, je krása, jak z něj stále sálá pohoda a harmonie. Sluníčko. Tohohle dědulu musíte milovat na 200%! Posloucháte, kocháte se a vznášíte se na obláčku. Všechno to dokonale zapadá a má to hloubku jak Macocha. Jak by nám bylo krásně, kdybychom to dokázali...

Napoprvé jsem vydržel být "dokonalý" snad celých 14dní, soucítil jsem s těmi, kteří mě nenávidí a odpouštěl jim, povznesl jsem se nad banality a neživil jsem v sobě negativní emoce, jej, jak mi bylo dobře, šutrák mi spadl ze srdce. Tváří v tvář realitě nadšení nenápadně ustupovalo, až e-lá-hop, hystericky se vztekám nad úřednicí u přepážky na Poště, nasupený na tu nejtupější úřednici, husu jednu, ehm, éééé, nic, zpět, nic jsem neřekl...

Mnoho aut projelo magistrálou, jsem o nějaký pátek starší a samozřejmě hlubší, hotová hlubina moudrosti a pochopení. Asi proto, ehm, zabořil jsem čenich do nemilosrdné všednosti ihned po návratu z přednášky. Pomazlil jsem se s dítky (oj, bože, jak nádherné, přerozkošné, extrémně roztomilé a abnormálně inteligentní holčičky, není divu, jsou moje, ne?!), objal manželku není nic, co bych neměl, štěstí v striktně limitované edici DeLuxe, zvuk 5.1 dolby surround! (A však taky že áno!). Totéž místo, tentýž muž, o pár hodin později: dvě nejuvztekanější, nejrozmazlenější a nejuřvanější holky přeřvávají hravě motory deseti Boeingů a ještě při tom kreslí pastelkou a čokoládou po stropě a především zvysoka na harmonického tatínka kašlou. Tatínek řve, zvyšuje hlas, hřmí, vyhrožuje mučednickým kůlem, zákazem všeho, prosí, domlouvá a sklízí za to - naprostý nezájem. Zatraceně, to bych se na to, doprčic, ale už okamžitě, sakra práce....!

Než jsem se nadál, vylétla mi ruka a plác, ta starší poprvé v životě dostala políček za ucho! Au. Zaskočilo mě to víc než jí. Na zadek, samozřejmě, plácnu tu a tam normálně, ale hlavě jsem se doposud důsledně vyhýbal, toho bohdá nebude! Sakra, sakra. Za chvilku jim budu lámat končetiny, ne? Nenásilí, harmonie, láska a pochopení jsou nádherně šlechetné myšlenky, ale, himlhergot, když někdy to zatraceně nejde! Klid, pfff, nádech, výdech, nádech, výdech. Už jsem zase harmonie sama a laskavý otec a manžel, jaj. (Švédština, znějící z švédského(!) Fitness Yoga DVD ku mé za zády cvičící manželce, dočista ukolébává a ukolébává příjemně mou mysl..., chrrrrrr, chrrrrr...)