Když Agassi ve věku 33let naposledy trůnil v čele ATP (mě bylo v té době sotva, pff, třicet), stal se nejstarší světovou jedničkou v historii! Důchodce! Abych se poohlédl po nějaké bytelné sukovici, sotva už stojím na nohou. Pravda nelze házet do jednoho pytle hrušky a švestky, čímž jemně naznačuji, že není ogar jako ogar - Agassi se nemůže se mnou srovnávat ani v nejmenším, že! Nejen že jsem nebyl nikdy ani trošičku v ATP, natož v čele, ale dokonce jsem držel raketu v ruce naposledy před 26 lety, ještě dočista dřevěnou, skoro tutéž s níž Tomáš Šmíd ve stejném roce s Ivanem Lendlem vyhráli čtyřhru ve finále Davis Cupu s Itálií a slavně získali salátovou mísu pro socialistické Československo. Soudruh Husák pleskal na tribuně nadšením a plzeňské pivo stálo 4,40Kč, prý.

Nějak jsme si s raketou nepadli do oka a já se jal poohlížet po jiném oboru, kde bych udělat pořádnou ďouru do světa. Dodnes jsem ho neobjevil, ale jeden nikdá neví. Někteří druzí z nás, vlastně konkrétně jeden chlápek, už to je pěkných pár pátků, měl narozky o poznání méně veselé - pobyl pobit umístěn na ne zrovna bezbolestném místě a celé to byla celkem hnusná historka a šlamastika. Já dal dost chlebíčků, nějaký ten drink a pivko, pokonverzoval s ženou, tchýní, skoro tchánem, kamarádkou a šel na kutě, abych se na druhý den probudil celý odpočatý do dalších 33 let. Nebyl jsem ani na kříži ani v čele ATP, jen pod dekou a na plíce křičely, že bych si tu krabičku cigaret byl býval mohl odpustit...

Můj tatínek měl v mém věku devítiletého syna - mě! Jiná doba. Naší Bětce je tři a půl, Julče rok a půl a já jsem nerozhodný v hodnocení, kterak moc intergalakticky prozatím zvládám výzvu zvanou otcovství, yap! Mlátit do tenisáku, pche, ale nemlátit dceru a přitom mít respekt, toť pravé galeje. Coby odpůrce fyzických trestů a všeho přízemního a nemoudrého, jsa jemný jakože intelektuál (ho,ho,ho) dospěl jsem ku známé křižovatce mezi vysněným a vyčteným ideálem a podstatně méně romantickou a méně diplomatickou realitou. Sakra, to by si milující otec hlasivky musel vyřvat, aby ta cácorka udělala, co se po ní chce! K diplomacii přibylo staré, dobré (?) plácnutí. Ne že by mě to činilo spokojeným nebo to to dokonce zabíralo, každopádně jsem byl přijat do klubu "škoda facky, která padne vedle rodičů", čili přesně tam, kde jsem nikdy do smrti smrťoucí být nechtěl, protože co je stupidnějšího a zbytenějšího než fyzické tresty, že...

Vítej! Takže 33, jak jsem řekl, to je skoro puberta. Pravda, dívčina, které jsem u baru tvrdil: "sakra, 22 říkáš? ne!, jsme stejně staří!" mě uzemnila ironickým úšklebkem, který mě měl nenechat na pochybách, že v tomto směru skórovat nebudu, což není nijak bolestné, vezmeme-li v úvahu, že jsem neskóroval ni nikdy předtím. Vše je v naprostém pořádku, oslava se vyvedla a ranní lítost nad nudnou všedností ponarozeninového dne, není tím nejhorším co mohlo mě, skoro teenegera na pokraji rozpuku, ehm, ehm, potkat. Hyjé, herko,hej, Blaženo, hoď sem frťany pro všechny, platim...