Otázku smrti a umírání jsem více či méně úspěšně po většinu svého bytí vytěsňoval a nahrazoval ji tím nejčernějším humorem, případně košatým popisem svého nestrachu z vypuštění duše. Bylo to onanistické žvanění a (marné) přesvědčování sebe sama. Pěkně po indiánsku, po dalajlámovsku jsem snažil sám sebe naočkovat normálnosti smrti, smířením se, zahrnout ji do každodenního mentálního jídelníčku, abychom si na sebe zvykli. Dnes, zítra, za týden, 56 let? Pche, jeden na tom zhola nic nezmění, pominu-li sebevražedné stravovací návyky, užívání legálních drog, nezdravý životní styl a tak dále, prostě těch pár zanedbatelných faktorů, jimiž si bezpečně přibližujeme tu naši urnu rychlostí světla. Nakonec ale, coby prachsprostý středoevropan jsem se podřídil, páč v našich zeměpisných souřadnicích jsou bobky ze smrti prostě normální a ochota k opouštění světa s úsměvem na rtech nijak dlouho nevydrží...

V dětství jsem nepochyboval, že moji pozemští rodičové jsou jen jakýsi startovní dok pro moji plavbu, do maminčina lůna mě zcela jistě vložila nadpozemská síla, prudce inteligentní obyvatelé mimozemských světů, s tím nejspeciálnějším, tajným posláním. Spása světa, vynález perpetuum mobile, třetí zuby nebo tak něco. Když jsem se ani v deseti stále myslivostí nijak neodlišoval od vrstevníků, neprožil jsem nirvánu a nebylo mi vyjeveno mé výjimečné pověření, smířil jsem se s pravostí svých biologických rodičů a banalitou početí i budoucího života. Zklamán zjištěním, že jsem prostě jen jedna další úspěšná spermie na planetě Zemi, propadl jsem depresivní jistotě, že smrt číhá za nejbližším rohem, aby utnula můj krásně všedně načatý život a ukončila pouť nadějného génia (ještě stále jsem doufal...).

Rok se s rokem sešel, dostal jsem se do věku, kdy už vás ani nebaví vožrat se jak prase na Silvestra a raději si dáte skleničku doma s ženou, protože už si vlastně ani nemáte co říct s kámoši, aniž byste si byli jisti, nakolik jste se změnili sami a nakolik za to může vaše žena. Za pár dní mi bude třiatřicet a v cancáčku mám několik zajímavých "objevů" - kupodivu stále žiji a nejsem tím důchodcem, co jsem si v patnácti plánoval. Strach z nečekané smrti, rakoviny, leukémie, zánětu okostnice a tak dále mě sice částečně drží dál, ale podává si ruku s hrůznou vidinou devadesátipětiletého mě, fousy až na zem, hůlka, prázdný pohled a slzavé vzpomínky na minulé tisíciletí, kdy ještě auta nelétala...

Nevím, co je horší. Jisté je, že mým milovaným dětem (3.5; 1.5) by se jistě nikterak nelíbilo, kdyby se jim tatínek odebral za Manituem do Věčných lovišť dříve než za dvacet, třicet let a mě by to asi taky trochu sralo, takže z blízkosti urny nebude nic. Jak by k tomu moje holky přišly, užívat si milion z mého životního pojištění, zatímco já bych hrál karty s Kurtem Cobainem! Naše starší zjistila, že pán na mnoha fotkách v šufleti, je maminky tatínek, pravý děda umřetý infarktem před jejím narozením, čili že ten děda, kterého zná ona je trochu nepravý. Není snadné vysvětlovat podobné propletence malé holčičce, která chce mít jasno a nesnese nekonkrétní odpovědi. Lepší se tomu v yhnout, na to už ale bylo pozdě. A tak jsme se dostali k umírání ( a proč? proč? proč? proč?) a já zjistil, že mám strach ze smrti, jako každý, což je asi dobře...