Za mého pobytu v nemocnici jsem musel často navštěvovat hygienická zařízení. Přesně rozvržené nepříjemné nálevy mne k tomu neúprosně nutily. Mezi umývadly, sprchami a klozety jsem jednou vyslechl rozčilené komentáře. Vyrozuměl jsem z nich, že chodby i umývárna jsou potřísněny něčím, co jiný pacient již nestihl donést na příslušné místo. Strnul jsem a bál jsem se pokročit, i když jsem byl varován, neměl jsem naději, že na podlaze cokoliv uvidím.

Zeptal jsem se: "Tady je něco na zemi?" "Samozřejmě, tady i na chodbě." "No a kde je to, tady?" naznačil jsem rukou zamýšlený směr svého postupu. "No samo, copak to nevidíte? To musí přece vidět i slepý!" Upřesnit polohu těch obávaných předmětů se mi tedy nepodařilo, a tak jsem odevzdaně vykročil a proklouzl jsem. Podobný slalom jsem musel absolvovat ještě několikrát, ale můj nebezpečný spolupacient asi také. Okrové dlaždice mému zraku dokonale maskovaly nebezpečná místa, a tak jsem se většinou řídil nosem.

Konečně jsem propuštěn. Sláva! Neuklouzl jsem, neupadl, ani jsem si nemusel čistit bačkory. Doma jsem však byl manželkou vyveden z iluzí. "Co sis to, prosím tě, nalepil na podrážky? Vždyť to nejde ani umýt! A jak to páchne! To ses nemohl podívat, do čeho tam šlapeš?" Možná, kdyby ta podlaha byla bílá, nebo snad zelená? Nebo kdyby přede mnou vždycky někdo šel? Nebo kdyby to hned uklidili? Nebo kdyby mě nenutili tak často běhat? Nebo jsem si to všechno zavinil sám? Vždyť říkali, že i slepý to musel vidět. Tak nyní s úzkostí v srdci očekávám, co bude, až se příště zase ocitnu v nemocnici...

www.nevidomi.cz