Jsou třeba výbornými podnikateli, odborníky nebo sportovními trenéry, ale špatnými otci. Co dělají špatně? A co by vlastně měl vědět muž, který chce být dobrým tátou? V první řadě asi to, že nejdůležitější nejsou ve výchově zákazy, tresty nebo odměny, ale vlastní příklad. Děti chtějí dělat to, co my, a tak, jak my. Nastavují nám zrcadlo. V dobrém i v tom špatném. Bývají do značné míry naší kopií. To proto, že nejsilnějším prvkem ve výchově je nápodoba. Napodobují náš způsob vyjadřování, gesta nebo chůze. Ale také to, jak reagujeme v určitých situacích a jak je řešíme. Otcové se například často rozčilují nad tím, že děti jsou neukázněné a neposlušné. Ale co oni sami? Dodržují třeba pravidla silničního provozu? Stojí na přechodu, když svítí červená? Nepředbíhají ve frontách? "Vlastní příklad je mnohem mocnější než poučování, moralizování nebo výprasky," říká PhDr. Petr Klíma, ředitel Pedagogicko-psychologické poradny v Praze 3. "To proto, že děti vnímají hlavně naše činy a méně naše doporučení, tedy slova."

Nejhorší je neudělat si čas

Když se zeptáte dětských psychologů, jakou nejčastější chybu dělají otcové, skoro všichni vám řeknou tráví se svými dětmi málo času. "Společné zážitky rodičů a dětí jsou totiž klíčovým prvkem ve výchově," zdůrazňuje doktor Klíma. "Nejen kvůli tomu, že od nich dítě okoukává mužské a ženské vzorce chování. Ale i kvůli tomu, že se mezi nimi utváří a prohlubuje jejich vztah." Čas strávený spolu navíc otci nabízí šanci, aby svému potomkovi víc porozuměl. A dítěti dopřává nesmírně důležitý pocit jistoty. Pocit, že se o něj rodič zajímá, že ho má rád, že pro něj něco znamená.

Nedostatek lásky je přímo zhoubný

Pokud tento pocit dítě nemá, je daleko nejistější, labilnější a s největší pravděpodobností bude mít v životě daleko víc problémů. A naopak. Pokud si jím může být jisté, zvládne takové věci, které nejednou udiví i dětské psychology. Bez problémů dokáže otci odpustit třeba to, že mu kvůli maličkosti udělal scénu. Podle doktora Klímy je ale důležité, aby otec dítěti řekl: "Trochu jsem to včera přehnal, promiň, ale to bylo kvůli tomu, že o tebe mám strach, že mi na tobě záleží, že tě mám rád." Když však své pocity jasně nevysloví a nepojmenuje, když synovi nebo dceři nedá jednoznačně najevo svou lásku, mohou dítě trápit tak těžké pocity křivdy, pochybností a nejistot, že si to většina dospělých neumí představit.

Otcové víc riskují

Dobrý otec vnímá, že v manželství existuje mužská a ženská role. Žena dětem poskytuje pocit jistoty a bezpečí. Vytváří rodině zázemí a je onou pověstnou ochránkyní rodinného krbu. "Muž je ten, kdo by měl dětem otvírat dveře do světa," říká Petr Klíma. "Učí je odvaze, průraznosti, schopnosti prosadit se a někdy i zdravé agresivitě. Když rodiče půjdou s dětmi na procházku a dítě se rozhodne, že vyleze na strom, bude mít matka především starost, aby se mu něco nestalo. Pokud mu lezení rovnou nezakáže. Otec pomůže dítěti vylézt na strom nebo mu bude dělat záchranu." Rozdílné názory na to, do jaké míry dopřát dítěti samostatnost a nejrůznější zážitky, často bývají příčinou sporů mezi rodiči. Typickým příkladem je třeba to, když chce jet patnáctiletý syn s kamarády na hory, případně na chalupu. Mají ho rodiče pustit, nebo ne? Matka i otec mívají na míru možného nebezpečí různý názor. Muži obvykle dokáží přijmout větší riziko. To má své výhody i nevýhody. Není například náhodou, že si dítě způsobí nějaký úraz mnohem častěji, když je s otcem, než když je s matkou. Ale není také náhodou, že vychovat vyrovnané dítě je pro svobodné matky mnohem těžší právě proto, že v rodině chybí muž, a tedy i vzory mužského chování nebo řešení situací.

U ničeho nevydrží

Řadě otců se ale nelíbí, že jejich dítě u ničeho nevydrží. "Je to normální," zdůrazňuje jim doktor Klíma. "Kdy jindy by si měli vyzkoušet, co je baví a co jim jde, než v dětství." Hodně otců nadává na to, že jejich děti tráví příliš mnoho času u televize a počítačových her. Nepoloží si však otázku, jak důležité místo zabírá třeba zrovna televize v jejich životě. Jak aktivní a pestrý život vůbec vedou? Jestliže televize stojí na okraji jejich zájmů, dá se předpokládat, že je jejich děti brzy napodobí. "A už jsme znovu u toho," říká doktor Klíma. "Výchova není jen o tom, co smíme a nesmíme, co máme nebo nemáme. Ale zejména o tom, co u svých rodičů vidíme a co s nimi prožíváme."