Možná je to jen iluze, stejná, jako když vám Vitacit už nechutná tolik, jako při lízání v dětství, už to sakra není ono, má moc velké krystalky nebo co! Určitě má, ale je to let, co jsme na sebe vyplazovali jazyky červené od jahodového či malinového, ruku do ohně bych za to nedal. Zrovna tak ve vzpomínkách vídám ty nádherné lesy, kde jeden chodil kilometry, aniž by se musel prodírat křovím a keři a vím já čím, prostě ten správný "rovný" les na vzpřímené chození! A panskej vedle panskýho. Pravda, dobrá, letos je praváků jak maku, kdejakej prďola táhne z lesa nůši plnou těch krásných hub. Přesto, když jsem byl o víkendu s naší skorem tři a půlletou v lese omrknout, co roste - nějak mě to nebavilo, fakt že ne.

Bětku zajímala každá malina, brouček, klacík, což o to, nejvíc nadšená byla z Muchomůrky červené, té s ďubkami, však je to nádherná houbička, zvláště když má ještě nerozevřený klobouček. Většinu času jsem ji ale nesl a vyhýbal se blátivým rigolům od lesní techniky. Bylo to pár dnů před současným pravákovým boomem. Našli jsme babky a za půlhoďky už chtěla malá domů. Neprotestoval jsem a poslušně to otočil. Ráno jsme ale nevyráželi v půl páté, jako já s tatínkem kdysi do Podmockých lesů, ale až po snídani, po osmé. A nikde ani odřezek, sakra. Zlenivěl jsem nebo les není co býval (což asi důvodem nebude, soudě podle plných košů, co sousedky krájí na lavičce pod okny), jen jsem šel po cestě a na houby kašlal. Ostatně holky smaženici beztak nejedí. Houbařky z nich asi nevychovám.

Příjemná procházka to byla, ukázal jsem dceři místo, kde jsme si se sousedovic kluky hráli na indoše, nahatí, jen s kapradinou v rozkroku (museli jsme vypadat jak pitomci), dnes bych do toho asi nešel, děcka ale nemají tolik zábran jako my, zaprdění dospěláci. Jsou, víte, tak krásně bezprostřední, žádné klebety za zády, drbárna a intriky, kdepak. Třeba včera - Bětule potkala jednoho známého chlapečka, je to andílek, tatínkův mazlík. Přišel k ní a v cuku letu jí hryzl do prstu tak, že jsem s ní musel zatřást, aby se probrala z šoku. Zuby měla obtisknuté na ukazováku ještě pár hodin. Prostě čus a hryz, hotovo, žádný štráchy, tady to máš. Asi mu nesedla. Bez diplomacie a podobných zdržovaček. Pěkně na férovku. Až nedostanu prémie nebo přidáno, asi hryznu šéfa do prstu a uvidíme, co s ním ta šokující spontaneita udělá. Pokud nic, ještě bych mu mohl hodit hrst písku do očí, to se v dětské říši též hojně aplikuje...