Článek
Tři a čtvrtletá Alžběta má momentálně silně intelektuálně expanzivní údobí a prochází etapou mámodpověďnavšechno (sakra!). Své svérázné historky z imaginárního světa, kopírujícího vše co slyší, vidí nebo si vysní, servíruje s patřičnou oblohou a na porcích nešetří. Těžko určit hraniční kolík mezi úžasnou silou a spontánností dětské imaginace a počátkem nezdravého nerozlišování mezi realitou a fantasmagorií. Ovšem dobře že si návaly uvolňuje mluvidly a ne agresí (ne že by jí byla cizí, ale je v mezích animálních chrčení = snahou vystrašit soka (rodiče) přesvědčením, že má proti sobě dravou šelmu nebo alespoň mohutného mamuta...).
Denně zůstáváme s otevřenou papulou posluchači četných zkazek o životních osudech Alžbětčiných kolegů z práce(!), divé zvěři, hmyzu, cestování v čase a tak dále... Chuděrky sousedky už ztrácejí orientaci a marně přelamují své šedivé hlavy nad počtem našich potomků, když Bětka vytrvale vykresluje věrné historky ze života svých bratrů v práci. (Že by nějaká sokolská organizace?) A že to někdy jsou roztodivnosti mezi nebem a zemí. Ale kuš, holce to myslí, ať fantazíruje!
Když ne a ne poslouchat, je za trest zavřena do svého pokoje, kde si exhibicionisticky sedne a zklamaným, lkavým hlasem mudruje: "to nejsou moji rodiče, jsou tak zlí, už mě nemají rádi, zase na mě zvýšili hlas, jsem tak nešťastná, herdek filek"... (Pffff...)
Manželka mě pro změnu jen utvrzuje v přesvědčení, že není žena jako muž a podívej se na tchýni a víš na co se chystat. Jsou věci, které zvládá báječně a nemůžu se rovnat a je jich přehršel a jsou věci a myšlénkové pochody, které sakra nikdy nepochopím a asi nebudu osamocen mezi muži, majícími problém stíhat, asi to ale platí i naopak, mlátím tak prázdnou slámu, lepší být zticha, nepátrat a táhnout káru dál, do ženský nevidíš...
Julka, coby o dva roky mladší sourozenec, nezaostává a ani nesmí, konkurence je veliká, kdo není dravý a flexibilní (a hlasitý), neprosadí se. Julís je šikovná, jistě šikovnější a zdatnější než Bětka v jejím věku a prosadit se rozhodně umí, páč vyšroubuje řev do stále nedostižnějších výšek, kdy zvířata zalézají do svých nor, lidé zavírají okna, děti pláčí a cpou si prsty hluboko do uší. Evoluce, evoluce...
Není to tolik měsíců, co jsem byl tématický tak růžový a sladký, že bych se sám snědl, aby byl pokoj a nikdy jinak! Teď se věci jeví z mých řádek spíše šedavěji a bolestínčtěji. Že by? Jsou to nejcennější tulipány v mém holandském květináči, cácory, ale najednou jaksi mudruji spíše o těch rubech rodičovského bytí. Nakonec, je to snad i dobře, sínusovka je nejpřirozenějším během věcí a kdo má stále poslouchat to jájsempozitivníhrdinaakdojevíc...