Článek
Tak to bylo normální, tak to bylo správně, všichni jsme byli o prázdninách u babiček, ne? Šup do auta (Škoda MB1000) a hurá k prarodičům na vrchovinu. Rybník, pulci, lesy, borůvky, kopce, louky, v potoce za plotem tu a tam dokonce i rak a hlavně špajzka plná limonád z místní hospody, do níž nás děda posílal se síťovkou pro lahváče (žádné eurolahve, pff) a ještě od cesty kápl třeba i bůra, co zbyl.
Nejchutnější byla žlutá na čepovanou žlutou narazíte i dneska, ale nějak to už není tatáž nebo se změnily preference mých chuťových pohárků, těžko říct. Hospodský ještě vyzvěděl, u koho jsem na prázdninách, jak se jmenuje maminka a kterak ji zná jako táákhle malinkou holčičku...
Právě tyhle maličkosti uvíznou kupodivu nebo bohudík člověku na harddisku do smrti smrťoucí a zarotují vám v myslivně, než se odebéřete do věčných lovišť, věčnost nezajímají preference nebo výplatní páska, ale limoška a síťovka, jak se zdá!
Když nám bylo pět, šest k babičce jsme se těšili, ne už tolik, když s námi počala lomcovat první puberta a tři neděle na konci světa se jevily jako děsná nuda! Klukovi už nestačilo ke spokojenosti vlastnoručně vybírat z kurníku vajíčka, žasnout nad existencí podkladku (milé děti, víte, co je to "podkladek"?) a odvážet do místního výkupu za nějaký ten peníz těžce načesaný rybíz...
Ať tak či tak, nepochyboval jsem, že babička je z našeho pobytu výhradně nadšená (jak jinak) a jinou příčinu než její radost naše dočasné soužití nemá. Užít si vnoučků... Děda občas nevypadal úplně na vrcholu blaha, jakoby si dokázal po práci představit i větší pohodu a klid, než vnoučata na krku, ale nakonec to uteklo jako voda. V hromadách časopisů Abc a Světů motorů z šedesátých let se na půdě dalo přehrabovat hodiny.
A ejhle, čtvrt století odkvačilo a já zjišťuji, že existence babiček není věc úplně k zahození, ba mnohdy je jejich chuť na vnoučata pro rodiče velmi žádoucí, specielně v době prázdnin. Kdo by byl pomyslel na to, že za oním prázdninovým pobytem vězíval možná víc než blaho dítěte především oraz od plného rodičovského úvazku pro nebohého tatíčka a matinku. Uááá, svoboda! Jak jen milujete svoje děti a ani sekundu jinak (hawgh!), tak stejně úžasné je občas si dát pohov, dokonce mnohdy nutné pro zachování duševního zdraví. Na což jsou právě potřeba babičky (a dědečci, jistě že). Pár prachobyčejných hodin vzpomínek na existenci života před tím. Moci si spolu někam večer vyrazit, dát si skleničku či pár skleniček, co skleniček, půllitrů, ou, jej...
Poté nahodit motor a jet nadšeně dál a být zase setsakra zodpovědným. Tak proto ta vrchovina! Jen nějak nemohu ty naše dnešní babičky přesvědčit k podobné solidaritě, třeba jen na pár dnů, natož tři neděle... Chtějí také žít bez ryku a pištění nebo co, pohoda, klídek, vínečko v podvečer se sousedy na zahrádce. Potěší se s vnučkami pár desítek minut a pá-pá. Nějaký moderní pokles babičkovské morálky nebo co. Safra...