Úvodní větička je z jedné báječně osvěžující letní skladbičky, co znívá v parné dny na pražském R1 a já si nikdy nezapamatuji, jak se, sakra, ta skupina jmenuje. Sluníčko je každopádně věc báječná, co bychom si, chuděrky, bez solar energy počali, nejsme potvory z Mariánského příkopu, ne. Smočit se s nějakou tou sinicí v nádrži, toť mokře lahodná představa a vlastně ani nijak o pobyt někde u pólu nestojím. Jsem špatný Eskymák.

Jsou ovšem v mém kristovsky krátkém (dlouhém?) životě chvilky, kdy vzpomínám, jak jsem se, coby malý, šťastný hoch, prokrtkovával obrovskou, obrovitánskou hromadou sněhu, co jsme si s kamarády navršily před domem a vyráběli iglú. To vám měl jeden ztuhlé rty, až nemohl ani artikulovat a když si doma sundal promrzlé rukavice a na ruce si pustil teplou vodu z kohoutku, úplně to bolelo, auuu. Prsty na pár sekund až ochrnuly.

A co teprve cucat pořádný rampouch. To ale byly jinčí rampouchy, ne jako dneska, rampouch jak Brno! Všechno bylo větší, čím to asi. Tyhle sněhové vánice se mi honí hlavou, když mi za zády unaveně hučí houby platný větrák, děti se prohánějí nahé a jen vylézt na balkón pro mě znamená oběť, velkou oběť.

Je to každé léto stejné, rok od roku mám silnější pocit, že sluneční paprsky mě nemají rády, rok co rok se těším, jak nazouvám nabroušené brusle. Rok co rok, ať chci nebo ne, stáčí se mé kroky na procházkách s Julkou a Bětkou k místní zahradní restauračce s dobrým pivkem. Holky zablbnou na tamním hřišťátku a fotřík svlaží hrdlo. Jak šokující a nepředvídatelné. Komu sedí teploty kolem třicítky, hoďte po mě kamenem, auvajs. Ještě ať to trvá pár týdnů a je ze mě alkoholik.

Trpím jako zviřátko, trpím, jako 300kg čuník v tropech. Holkám stačí napustit vaničku, ráchají se jak vodníci a jsou šťastnější než výherce první ve Sportce. Vanička je na mě trochu malá a ke koupání ve volné přírodě se nestíhám dostat. Nebo je to lenost? Sněží, vločky jako prase, každá jiná a každá stejně ledová, na nose, všade, bílo kam dohlédneš, děsná kosa, zuby drkotají a prsty v botách mrznou. Brrrrrr... Ať tak či tak, co chci říct: nesnáším třicítky! Začíná hřmít, třeba mě potěší alespoň menší buřina a přežiji do dalšího dne.Sssssss.