Nějaké to vejce jsem v dětství vykoledoval a asi mi to dělalo i dobře. Vejce vržené s patřičnou vervou se efektně na silnici či zdi rozprsklo a i přesto jich doma týden po koledách byl nezdravý přebytek. Voskem zdobené jsem obdivoval, ale my jen lepili jednobarevné vodové nálepky. Nevypadalo to vůbec špatně. (Žádné fujtajbl samolepky, co dnes vypadávají z dubnových časopisů.)

Ale povyrostl jsem a vajíčka mě coby naturálie přestala uspokojovat. Jsme dva bratři a snad pro neexistenci sestry, za níž by bušili na naše dveře desítky až stovky mládenců (přijde na to), nenaučili jsme se Velikonoce patřičně milovat - ani pro panáky, natož kvůli Ježíši Kristovi. Nějaký ten známý, soused a strejda přišli sice pomlázkou poplácat maminku, místní krasavici, došlo i na frťana, ale dost pozitivní vzor to zřejmě nebyl a vztah k svátkům jara jsem nenašel.

Žádné náboženské pozadí jsem neřešil, prdlajs jsem o něm věděl, chňapl košík nebo igelitku a obešel těch pár známých. Z duše jsem pohrdal dětmi, co šli dveře za dveřmi i po neznámých lidech, patro po patru celý panelák, takhle nečestně samozřejmě měli podstatně vyšší výnosnost. Tatínek mezi velikonoční opilce naštěstí nepatřil a na náš přechod od vajíček k panákům tak v pubertě nedošlo. Prostě jsme přestali chodit.

Odstrašujícím symbolem sváteční konzumace tak byl každoročně místní popelář, marně se snažící kolem třetí odpoledne při cestě naší ulicí udržet na nohou. (V podobné pozici byl ale k vidění i mnohé dny po zbytek roku...) Navíc mnohé maminky, známé a spolužačky druhý den bolestně porovnávaly, která má na stehnech a zadnici větší jelita! Tehdy jsem pojal podezření, že celé Velikonoce jsou jen sadistická alibi pro místní opilce.

Bože můj. Za dalších pět let jsem svůj osud spojil s napůl polskou famílií a stal se chtě nechtě součástí intenzivnějšího prožívání všech význačných křesťanských svátků, páč oni si na to víc potrpí a víc vydrží. Někdy je to fajn, ale pomlázku jsem už do ruky víc nevzal. Teď mám doma o další dvě ženské víc. Zatím moc malé, aby jim někdo uštědřil láskyplný či surový výprask, nezmizí-li ale tahle tradice, asi se dočkám. Možná i já si pořídím nakonec pomlázku. Už jsem prodělal horší poklesky, o zítřku nikdo nic neví.