Článek
Před dávnými a dávnými lety, zhruba poslední víkend, za desatero řekami a deseti sjezdy z D1 směr Brno, uložil jeden zcela nekonkrétní a absolutně imaginární mladý muž své milované potomky do postýlek, které sám vydlabal ze stoleté pinie za svitu měsíce a úderů strakapouda do nedalekého televizního vysílače. Děvčátka usnula, jako když je do vydlabaných postýlek hodí a náš plachý hrdina mohl tiše vyklouznout z betonového chrámu, sotva klíče zachřestily a už se protáhlý stín neslyšně jak panter míhal po zdech domů až k místnímu baru.
Hodina si podala ručičku s hodinou, zašel všehovšudy třikráte na malou potřebu, sotva ret ve třech půllitrech smočil a už mu bylo důrazně kynuto k odchodu navzdory hřmotné skupině spoluobčanů, jejichž další setrvávání v daném místě nebylo provozovateli kupodivu nikterak na překážku.
Maje několik neúplatných svědků, ochotných kdykoliv pod hrozbou mučení svědčit o jeho téměř střízlivosti, jal si tento vysídlovací akt vzít velmi osobně a mimořádně diskriminačně. Omezil se na pár fádních, veskrze srdečných připodobnění provozovatele k vykastrovanému býkovi a nechal za sebou zamknout.
Mraky táhnoucí přes Měsíc vrhaly na po zimě popraskaný asfalt vystínované logo odplaty a já ho vyslyšel. Několik extrémně mrštných pohybů a na Evropana nezvykle pružné tělo se octlo na střeše objektu. Sotva dvakrát jsem přiložil ucho k loupajícímu se plechu a věděl jsem, že bar je přímo pod mým rozkrokem. Sadu šroubováků a pilku na beton jsem měl nikoliv náhodou u sebe, myslím totiž mnohdy mnoho tahů dopředu, jeden nikdy neví, co se semele. O deset minut později už jsem se krčil ve větrací šachtě nad barmanovou hlavou. Analyzoval jsem situaci, uložil stav do fotografické paměti, kterou mě příroda nezištně obdařila a nastal čas zúročit zkušenosti třech přetvrdých let v Šaolinu.
Vykopl jsem mříž, nasadil si při tom během pikosekundy kuklu a kde jsem se vzal, tu jsem se vzal u pípy, zasvištělo pár hvězdic, kmitl pár nelidsky rychlých rukou, trojitý výskok se čtyřmi vruty nelidsky rychlých nohou a jinak příjemný bar se zbarvil do ruda a zněl kvílením a skučením zmrzačených parodií lidských bytostí. Pokorně jsem se jim uklonil, nehtem na noze vyškrábl do krvavé lavice z nechutně levné imitace buku svůj monogram a jak jsem se zjevil, tak jsem zmizel.
Měsíc už zcela jasně svítil, křídla netopýrů chilloutově ševelila a moje silueta letěla domů ku svým drahým. Ninja kostým jsem uložil na bezpečné místo do skříně na ninja kostýmy a ráno procitl opět coby k uzoufání průměrný občan. Přesně tak to bylo, milé děti a teď už hrrr do práce. (Pssst - nikde o tom ale moc nemluvte, nerad bych, aby ke mně vedly jakékoliv stopy, tahle historka musí zůstat jen mezi námi, nechci nepříjemnosti, nakonec, vždyť se vlastně nic nestalo.)