Osobně mám menší problém se svým vzpomínkovým "harddiskem". Ač v běžném životě jsem schopen většiny obvyklých funkcí, dokonce i některých nadstandardních (opravdu nechtějte, abych teď dumal jakých, třeba.., třeba.. - umím si pouhým pohybem pravé ruky vykloubit pravé rameno a zase nahodit), po dětství mi zbyla jen velmi rozostřená šmouha.

Ne že by nebylo šťastné. Naopak! Nemohu vytknout svým rodičům jediné. Byli až učebnicově vzorní a vychovali ze mě úplného člověka. Alespoň když zrovna něco nezbabrám, mám ten pocit. Možná právě proto nearchivoval můj mozek pečlivěji ony nudně šťastné a nevratné roky.

Co dělat, aby se totéž nestalo naší předrahé berušce, která už přes měsíc zkoumavě obhlíží svět velkýma očima, kam se to nadála?!

V mnohém už má náskok. Nejbližší jí je jednoznačně mámin prs a už má vlastní účet a na něm první tisícovku! Jistá velmi bdělá pojišťovačka zazvonila u našich dveří (což vyžadovalo samo o sobě detektivní talent, protože na nich není naše jméno), tak proč to odkládat.

Naši si koupili před revolucí za mou ještě nedokončenou pojistku první barevnou čínskou televizi Beijing. Bez peněz do vínku jsem se alespoň postavil na vlastní nohy svépomocí. Kdo ví, jakého mutanta by ze mě udělal nějaký čvrtmilión na účtě! Peníze kazí charakter, prý.. Takhle mám holý zadek, ale charakterně!

Takže zpět - teď hodně nažhavím šedou kůru a pokusím se seřadit těch několik málo momentálních vzpomínek, lemujících mých prvních a doposud jediných třicet let.

Jesličky - trenýrky se mi zachytávají za hranu skluzavky a já zůstávám viset. Děsně řvu a cítím se hanebně.

Čtyři roky - mám bratříčka, alespoň to volá maminka z okna nemocnice v Kutné Hoře.

Školka - hodný otec spolužačky mi dává bonboniéru za nalezení ztracené dceřiny náušnice - jsem hrdina.

Mezitím - zubím se tatínkovi do foťáku Zenit, v totálně promáčených oteplovačkách, sedě na čerstvě uplácané skluzavce - jsem šťastný.

První školní den - naivně natěšeně přešlapuji v davu děcek před fungl novou školou.

Sedm let - dovolená na Slovensku, probudím se a směrem od spacáků rodičů slyším podivné hekání.

Mezitím herda do břicha od místního frajírka s Jawou 350. (Pokropil jsem ho při průjezdu vodou ze slona, co stříkal z chobotu, když se mu mačkal klobouček.)

Osmá třída ZŠ - ředitel si mne zve na pohovor, rozplakal jsem ruštinářku (!!) sprostým tvrzením, že ruštinou se beztak nikde nedomluvím.

Mezitím -  nespočet skoků do stohu slámy na poli nad městem.

Průmyslovka - pohovor s ředitelem, rozběsnil jsem třídního tvrzením, že 20 dní praxe je k ničemu. (Za trest kreslím technický výkres lokomotivy.)

Sex - už vím, co to bylo za hekání, ale moc mi to nejde.

Maturita - vůbec nevím, co ta písmenka ve vzorcích znamenají, ale umím je nazpaměť a dostávám jediný za jedna - jsem hrdina.

Modrá knížka - měl jsem regulérní epileptický záchvat, prý, jediný v životě, ale zrovna před odvodem.

Mezitím a potom - sex, už mi jde velmi dobře!

Praha - první práce, druhá práce.

Výhra ve Sportce 500Kč - jsem boháč!

Třetí práce.

1998 - návštěva Polska (zaděláno na cirhózu jater).

2000 - návštěva USA (zaděláno na názor, že Američan je zcela samostatný živočišný druh).

2003 - svatba po deseti společných letech + narození nejkrásnější holčičky pod Sluncem - Alžbětky. Jsem otec!

Málo nebo dost? Ani do tanečních jsem nechodil. Ani řidičák nemám a dokonce ani neumím hrát volejbal a plavat motýlka. Na účtě jsem často v mínusu.

A cítím se spokojeně a šťastně. Inu, jak tak nad tím přemítám, i osudové okamžiky naší drahé berušky bude lepší "neprogramovat". Ono samo...