Bylo, nebylo, ale skoro určitě bylo, vyrazil jsem s téměř tříletou naší drahou coby doprovod do místní tělocvičny na každostředeční cvičeníčko. Žádný spartakiádní nástup na značky a á, dva, tři. (Kdo byl na Strahově, he? Já. V ´85tém za starší žáky cvičení s lavičkami, bohudík zcela zapomenutá sestava.)

Maminy se sejdou, vypustí drobnou zvěř na parkety a asistují u prachobyčejných radovánek, na kteréž většina z nás od školy nesáhla. Bedna, zvaná švédská, lavičky, trampolína, lana na šplhání, kruhy, žíněnky, míče. A co? Inu, tahle hodinka mezi čtvrtou a pátou ve společnosti malých lidiček a několika maminek, byla natolik svěžím vánkem (z hor dětské bezstarostnosti a radosti) do mých ryze dospělácky rutinních dní, že jsem zatoužil pěkně si z plna nosu čuchnout k nějaké té zmenšovací květině (Létající Čestmír létá sem a tam...) a zablbnout si s caparty...

Ne že by bylo vyloučeno podniknout to v současném fyzickém balení, ale 90kg natřásajících se na malé trampolíně je nějak méně roztomilých, nemluvě o přizabití se. Prostě to není to pravé zmrzlinové. Třeba bych pak na pár slastných minut zapomněl na obálku s modrým pruhem od Dopravních podniků, respektive okresního soudu, který mě po letech dostihl a upgradoval dávných pár nezaplacených korun za dva lístky do metra na letošních dvakrát sedm a půl tisíc, což je věru zpráva nemilá - hezká dovolená, by za to byla. Za hory, za doly. Ale za blbost se platí a DP se s ďábelským navýšením nijak nemazlí a když už vám to dají po pár letech bez upomínek sežrat, stojí to za to!

Ale zpátky k muzice. Uvědomil jsem si v rachotu dětského smíchu a hopsání, jaká pohoda je být dítětem. Škoda, že plně to člověk ocení, až když se ve třiceti prokousává pracovní dobou, protahuje si ztuhlá záda a těší se na víkendový oraz od procesu. Sváča do tašky, nějaké to pitíčko, joj! Dva chleby na sobě, mezitím salám, do druhé ruky jablko, chlebníček přes rameno a hurá na výlet do Šternberka. A to vám ještě leckterý spolužák dal nezištně kousnout ze své bašty. Z kapesného limošku u stánku, pohled, známku, najít schránku a jak bylo.

Jednoho moc nezajímalo, na jakém principu funguje financování rodiny a hospodářství. V neděli v devět ráno na Jen počkej do kina - za kačku. Ono to skoro vypadá, že jsem nechutný nostalgik, co se v tom máchá a teskní, co se ještě nepopasoval s faktem, že dětství vžžžžžm, dávno odvanuté jest. Možná trochu, ale teď vnímám rozdíly mezi dětským a seriózně dospěláckým životem zase z druhé strany a je to poučné, hawgh!. A rajčata, rajčata jsem nesnášel, fuj! A dnes je můžu, pfff...