Tedy vychrlil bych, kdyby... Například moje tchýně, to vám řeknu, a určitě v tom mnozí více či méně naleznete tu svou tchýni, to je případ! Světový unikát. Jenže...

Přístup na net nemá, což o to, ale když to tu vyžvaním, za dva dny jí nějaká dobrá duše aktivně přinese ten můj srdečný hanopis až pod nos vytištěný a bude. Bude co? No, víte, vám je to fuk, pro vás je to imaginární osoba, ale já s ní budu muset být jakž takž zadobře ještě možná po zbytek svého nebo spíše jejího života, což bude, budiž jí přáno, pěkná řádka let a dívat se po ony léta na kyselý obličej?

To se radši vykašlu na sebevražednou upřímnost, to mi za to nestojí. Bylo by to peprné, možná i husté, ale vždyť je to celkem fajn ženská, každý máme, ehm, že, nějaké ty mouchy, buďme tolerantní, že. Prostě tchýně, vždyť víte své! S mojí máti to není jinak. Chovám úctu a respekt ku své roditelce, to je snad samozřejmá věc, ne? Ať si je jaká chce, máma je jen jedna.

No, tak takhle moje maminka, pozoruhodná to žena, jak nedávno řekla jedna známá, to je velmi zvláštní osoba. Není dne abychom se narafli, páč máme oba stejně nevymáchanou hubu. Kupříkladu včera... No, jenže její kámoška jí tyhle fejetony nosí! Už jsem měl nemálo šarvátek, když jsem se o ní otřel, marně jsem se snažil vše ironizovat a synovskou lásku a nejvřelejší cit vyzdvihovat.

Holt, někdo je takový, někdo makový, kdo z nás nemá mouchy, že? My jsme vůbec rodina, neznám ve svém okolí podobně bláznivou famílii. Vezměte mého bratra. Jsme od sebe čtyři roky, což bylo moc na to, abychom si nějak přehnaně v dětství rozuměli, cestu k sobě vlastně hledáme až teď v dospělosti. To by ovšem bylo, aby tenhle můj sourozenec byl zcela klasický vzorek. Kdeže. Věčně visí někde na laně na nějakém věžáku, nejhorší je, když chci...

Tak to ze mě už vůbec nemůže vypadnout, bydlí sice na samotě u lesa, ale zrovna včera se mi chlubil bezdrátovým připojením, těžko mohu doufat, že mě nečte, pokud bych si rozbratřil i jeho, to by bylo nemilé, jej! Ostatně, je to fajn kluk, je to můj bratr, jediný na šírém světě, takže kdo je víc, sakra, že, ehm. Tak alespoň něco o mé drahé. Přivedla na svět naše dvě krásné holčičky a to jí nikdy nezapomenu, safra. Mimo jiné, samozřejmě. Jak bych mohl. Má ale i slabší chvilky, která ženská ne, vždyť víte, jsou všechny dost podobné. Ta moje, když jde do tuhého...

Ehm, ale ani to se nedozvíte. Nejsem blázen, kvůli pár řádkům upřímnosti mít doma dusno? To za to nestojí. Každá partnerka má své slabší chvilky, to se dá probrat jedině u piva, tam máme my chlapi největší ramena... O dětech vám těžko něco interesantního řeknu, prostě dvě krásné, zdravé holčičky, co víc si mohu přát, ty jsou navíc, zdá se, zatím zcela normální. Na rozdíl ode mě, když už jsme u toho. Jistě mohl bych se rozepsat o sobě, sice si to také přečtu, ale unesl bych to a vydržel bych se sebou dál žít. Ale proč to dělat. Kdo mě čte, ví nejlépe, co jsem zač. A pak se necenzurujte! Hezký týden a svobodě slova vivat!