Článek
Máme holé ruce, láska zvítězí, ale bez orvání hlasivek to občas nejde. Nebo jde, ale mně ne a kdo neřve, hoď po mě kamenem nebo nějakým tichým manuálkem na mail.
Před několika lety jsem byl účasten pražské přednášky samotné Jeho Svátosti Dalajlámy. Zanechala ve mně hlubokou stopu. Už dříve jsme si padli do oka, hlavně on do mého. Ten člověk je prostě sympaťák a noblesní dědula. Jeho vystoupení mě napumpovalo nenásilím, soucítěním a tak vůbec. Hned druhý den jsem přilil do ohně nákupem všech tří jeho knih, na které jsem v našem knihkupectví narazil.
Při četbě se mnou jak rozvodněná Vltava Kampou rozléval pocit harmonie a odhodlání milovat všechny své nepřátele, vše živé a svět a vesmír, litovat všechny zlé pitomce, neživit v sobě nenávist a být tak nekonfliktní a harmonický, že by se na mě daly pěstovat kytky. To bylo pěkné období a zdaleka jsem ještě nebyl otcem.
Miminko je extrémně něžná, ťuťuňu záležitost a o nějakém hněvu nebo vypjatých situacích nemůže být moc řeč. Sladký, voňavý člobrdík (někdy i trochu nevoňavý). Když ovšem tahle extrémnost povyroste asi tak o dva roky a stane se z ní mimořádně chytrá, ale místy o to víc umanutá a neposlušná slečna, harmonie a soucítění prostě občas nevydrží a odpaří se o dům dál. Mám jen jedny nervy, sakra!
Nic na ni nezabírá, mlátí s ní hlavně k večeru první minipuberta, za dvě minuty obrátí byt vzhůru nohama a poklidná, prosebná domluva, doplněná dovysvětlením, proč se to nemá a tak dále, je úplně k ničemu. Pak začnu zvyšovat hlas až do křiku (bože, jak to nesnáším a jak se za to nenávidím), což je jakbysmet na dvě věci.
Následuje vykašlání se na nenásilí a na já ty na mě kamenem, já na tebe chlebem, a použít násilí a já ti dám na prdel! Nemá to takový účinek, abych v poklidu zapomněl na Dalajlámu, ale zabírá to alespoň trochu. Sakra.