Pravda, pouze do té doby, než postihne někoho blízkého. Úplně nejvíc na levačku je, když postihne vás. To nakrkne, ačkoliv ani ne už tolik vás, jako ty kolem, ty to naštve rozhodně. Ty, kterým jste nebyli tak úplně lhostejní, natož ty, kteří vás milovali, sakra. Vztah k odchodu do "penálu" se posouvá s věkem, dobou a tak dále. A i s dětmi, samozřejmě. Ne že bych po narození dětí nějak drasticky změnil názor na tuhle užitečnou, ale v jistém smyslu dost otravnou součást bytí. Ačkoliv... Pohled na náhrobní desku s roztečí 1962-65 by mě před lety asi k slzám nedohnal. Dnes mě bleskne hlavou, co všechno by se mohlo stát a mnohým se stalo a jak strašně moc si tu bolest nedovedu i dovedu, ale nechci představit a přesto představuji a, a, a vůbec. Celý zbytek dne mě pak na zadní koleji projíždějí masochistické představy coby, kdyby.

Mnohým se to stalo, tam té paní vedle z domu, dokonce té známé celebritě z bulváru a dost možná i vám. Prostě se to stává. S bolestí se to má tak - dokud mi hřebík do dlaně prostě tím kladívkem brutálně nanamlátíte, budou mé představy dost barvité (povětšinou do červena), ale s realitou se budou slučovat přesto dost povrchně. Auvajs!

Když jsem před mnoha lety projížděl na kole zapadlé matriky a dával dohromady pavouka našich předků, narážel jsem na mrtvé děti v dávnopisech velmi často. Zvyknout se na to ale nedá. Buďme živí, přátelé, pokud to alespoň trochu jde, to je o něco větší zábava!

Někdy kolem roku 1977 přejelo auto jednu mou tehdejší kamarádku ze školky. Rozum jsem z toho neměl, rodiče toho neštěstí využili hlavně k osvětě ohledně dávání si pozor na auta. V naší dědině to byla událost a trvalo dlouhá léta, než si její jméno pamatoval málokdo. Ani já ne. Nedávno se podobná nešťastnost stala po x letech znovu. U přechodu vyrostl pomníček z bílé žuly, svíčka na něm plápolá, každý den ho míjím cestou do obchodu a moc veselé to není. Lepší by snad pro zdrcené pozůstalé bylo, kdyby popel rozptýlili do větru, než si jitřit každý den tím pohledem a nošením květin rány. (Big Lebowski - tam se rozptylovalo...) Já do urny nechci, to prr, a do penálu už lautr ne. Děkuji, tfujtajble, jak říká Bětka.

Ale kam jsem se to, sakra, vždyť jsem chtěl mluvit o andělíčcích na hrobech a fascinací tím, co bylo a už není a jen bledne vysekané do kamene a za pár desetiletí zaroste trávou a za dalších pár přijdou úplně cizí lidé, sundají do porcelánu vyleptané podobenky zapomenutých duší, které kdysi byli sakra živé a pronajmou flek jiné, čerstvé mrtvole... Nějak se mi to dušičkové téma... Když jeden si rád zaplácá.

Prostě, já jen, že ta procházka hřbitovem člověka dovede k jisté pokoře a vážení si života a dneška. O zítřku nikdo nic neví, jak říkal Sinuhet.