Bývávaly časy, kdy jsem nevěřil a nedůvěřoval ani zbla cynikům, mávajícím rukou bez zájmu nad výročím dne svého příchodu na svět vezdejší, do naší vesničky vesmírné, střediskové. Slavme, veselme se, hlupáci, je to jen jednou do roka, kurňa! Happy bla bla tů jůůůů...

Teď už chápu. I to mé datum totiž přestalo být časem tak nějak důležité. Ne že by už nebylo co slavit,  do kmeta mám ještě rozhodně pár dekád, ale priority se mění, člověku je ráno po bujarých veselicích všelijak a hlavně blivno a má-li doma dvě malé cácorky, na svůj ožvýkaný rodný list si pak ani nevzdychne. Zatetelím se, když si někdo vzpomene nebo dokonce s nějakým tím padárkem zajde, ale přežiju bez nich a nebudu lkát v koutku na nevděčné přátele (jak bych činil před lety, domnívajíc se, že mé narozeniny prostě jsou zatraceně důležité).

Jen doufám, že 33. rok nebude mým posledním, jak se to tak občas někomu stávává.

Což mi připomíná, že jsem udělal dobrý skutek! Tedy, asi nebyl nijak dobrý a vlastně ani nedošlo na skutkovou podstatu. Směle jsem 11688. den svého života (tzn. minulou středu) cestou z práce zastavil u nezvykle mladého jehovisty, třímajícího povadle Strážnou věž a Probuďte se ve vestibulu metra. Stál tam už několikátý den a nikdy nikoho jsem neviděl se u něj zastavit na pokec. Zdálo se, že ještě nemusí být ztracen, že ještě nepustil kořeny do dlažek. Přátelsky jsem se přiřítil a snažil se chlapce probudit, odstrážit a dovléci na hřímající punkový festival v nedaleké hospodě. (Fakt odvaz, chlape, si piš, se uvolníš!) Kupodivu ani nabídka, že útrata je na mě s ním nehnula. Sakra! I zanechal jsem ho jeho zatraceně nevděčné úloze distributora tiskovin krajně diskutabilní kvality. Dobrým skutkem tedy konec září neprozářím. Čert to vem a hurá domů, beztak punk nemusím, jen jsem zkoušel bdělost strážce majáku (věže).

Tati, my jsme ti udělaly dóórt! Křičí už u dveří nadšeně naše dvou a půlletá vichřice Bětka. Jej! No vida, přivítání věru sladší než pseudoteologické diskuse, ba ultrasladké, sladší než taštička od "Meka"!  Pojďme se nacpat tím dortem, safra, dyť život je fajn a co mi chybí?! Tak ještě do druhé nohy, pane doktore.