Oznamujeme smutnou zprávu, že zemřel náš spoluobčan Lojza ten a ten ve věku tolik a tolik let (požehnaný věk, amen). Ne že bych byl cynik a vzpíral se uctít pietní sekundou ticha Lojzovu památku, ale hudební doprovod , linoucí se z leccos pamatujících ampliónů a hlasitost celého hlášení je nekompromisní a smrtící. Těsně po třinácté hodině, ta-da-da-dá, vytrženi z popoledního spánku nemají naše dvě děti daleko k tomu, aby Lojzu následovaly do věčných lovišť.

Vzpomínám, že ve školce, kterou jsem já před asi 27lety obšťastňoval svou přítomností všichni poobědní spánek proklínali (sakra, musel jsem si k těm počtům vzít kalkulačku, sakra). Taková potupa, pro nás - velké kluky - chodit spát po oběde, pch!

Během let člověk přehodnotí názory na leccos. Jak rád bych dnes občas své dospělácké tělo uložil po knedlu, zelu do polohy ležmo. Ale běda, doba mi nepřeje, můj zaměstnavatel dokonce na mé pracoviště postele odmítl umístit, nemluvě o tom, že na obědy nechodím. Jeden aby pak místo šlofika pracoval. Vraťte mi školku!

Pokud nejste matkou, snažící se po obědě uspat své robátko, nepochopíte ani zbla, o jak zásadní záležitost jde. Vyhnete se tomu, že dítko bude večer únavou narážet do nábytku a hlavně vám to poskytne několik ultracenných desítek minut odpočinku, něco komprimované energie pro odpolední mateřskou šichtu. (Tohle se opravdu týká především kojících matek, coby otec si nefandím natolik, že bych se řadil do skupiny kojících matek, ač mnozí si rádi myslí opak, sic!)

Když to malý člověk sladce zapíchne, joj! A v tom nejlepším - ta-da-da-dá - Lojza natáhl bačkory, safra. Probudí se jedna cácorka, hned i druhá a obě v šoku spustí takový řev, že by to zmiňovaného nebožtíka snad i zvedlo z rakve. Asi by se pro něj tolik nezměnilo, kdyby městský úřad tahle truchlivá hlášení prováděl dopoledne či později odpoledne. Většina mamin by si odfrkla. He?

Když už jsme předčasně bdělí, vyrážíme na každoroční a tradiční výstavu holubů, králíků, drůbeže a exotů, ať se holky mrknou, zač je toho kohout. (100Kč!) Mívali tam dobré párky s hořčicí, letos dokonce zabíjačkové hody a pivo (fronta jak tasemnice). Za komančů sice bývávalo vystavených zviřátek asi desetkrát tolik, svaz chovatelů už asi není, co býval, ale i tak jsme dcerku dychtící po drůbeži potěšili. Díky, Lojzo!