Sedm dní, kdy jsem byl doma sám v očekávání návratu manželky a čerstvotou vonícího miminka, uběhlo jako voda. Ne úplně jako povodeň, ale vydržet se to dalo. Tím spíše, že z práce jsem jezdil přímo do porodnice, kterou jsem opouštěl až při "zavíračce". Domu jsem dorážel až se setměním, jen abych se opláchl, něco do sebe hodil a mrtvolně sebou buchnul na gauč. Plánoval jsem sice, jak si užiji poslední šanci vychutnat si nezodpovědný, mládežnický život. Denně s kamarády v hospodě, céčkové filmy po půlnoci na Nově, věčně u počítače, jedna ponožka v jednom rohu, druhá v druhém... Snažil jsem se, ale nevyšlo to! Víte, ono to tak nějak už prostě není ono. Člověku už není o deset míň a nemá z toho tu správnou radost. Po pár pivech se mu chce spát a pořádek udržuje už mechanicky a snad i rád, jak ho ta jeho polovička pozvolna vycepovala. Ne že bych neskočil s pár kamarády Alžbětku zapít, takový nudný vzorňák zase nejsem, ale nevracel jsem se nad ránem po čtyřech. Zato jsem celý týden svítil jak lampión (jak se vyjádřila jedna známá) a i po pár dnech mě chuť vyřvávat do světa, že máme holčičku, vůbec nepřešla! (Nevyřvával jsem, jen jsem se tu a tam přitočil a pochlubil se.)

Manželka zvládala vše úžasně, sestřičky až nevěřícně obdivovaly její vitalitu. Druhý den po císařkém řezu už chodila s miminkem v náručí a třetí den by mohla klidně domů, nebýt stehů! To tou radostí z Alžbětky, která též prospívala a prospívá vyjímečně dobře, ťuk, ťuk, ťuk. Skoro jsem měl výčitky, že se nějak nemohu zapojit, že se nemohu na celé věci více podílet, že je vše na ní. Ale jsou věci, které holt chlap neudělá - například kojení, že. Ženská zase nedokáže.., ehm, co bych tak..., no, teď mě nic nenapadá, jo - čůrat ve stoje. Ale i to jde, tak jiný příklad, ehm,.. no, někdy příště...

Je čtvrtek 17. dubna, konečně jsem se dočkal, vezu coby hrdý tatínek své dva poklady domů v zvědavém očekávání, kterak ten menší přijmou naši rozmazlená domácí mazlíčci - pes a kočka. Jeden nikdy neví, možnosti jsou všelijaké. Fenka je ve svých osmi letech tak labilní, že stačí odejít na nákup a už si ukrupává na truc v předsíni, ač to nikdy nedělala a nastydnutím to nebude. Kočka si zase přivlastnila celý byt a ve vstřícnosti k návštěvám je více než opatrná.

Po zhruba 40 hodinách se zdá, že to nedopadlo nejhůře! Fenka shih-tzu přijala Alžbětku velmi vstřícně a mateřsky, stále panáčkuje a "nakukuje" do ošatky, co to tady zvučí a nejraději by si přilehla. To kočka si zachovává obezřetný odstup, ale netváří se naštvaně, což je hlavní. Nějaký ten výraz - to mi ještě scházelo tam je, ale není to - okamžitě vysmahni!

To bychom tedy měli. Řeknu vám, takové prosperující miminko s maminkou, to je lepší, než televize, počítač, hi-fi a já nevím co dohromady. Když usnou, jedna vedle druhé a láska z nich vyzařuje na sto honů, sednu si do křesla vedle a hypnotizuji je s majetnickým úsměvem od ucha k ucha. Je to zázrak a nádhera a symfonie. A když Alžbětka nenasytně chňapne po bradavce a věnuje se vlastnímu přibývání, to je něco. Proč nejsem kojenec, sladký to život, alespoň kdybych si to pamatoval!

Dodatečně děkuji svým rodičům, že mě přivedli na svět, ani se mi nechce věřit, že já, tloustnoucí kolohnát, jsem mohl někdy být milé miminko. Osmnáct let to se mnou vydrželi. Já vím, však si také užijeme, ještě to teprve přijde, vztekot, vřískání, vzdor a tak dále, já vím.

A k těm jménům, křestním i příjmením. Alžběta se zařadila za 14461 Alžbětu v naší republice, což je 78. nejčetnější jméno. To není mnoho. A coby 144. Fajmanová není také tuctovka. Pokud se chcete zapátrat, kterak originální či tradicionalističtí byli vaši drazí rodičové při výběru vašeho jména, případně jak zřídkavé či časté je vaše příjmení, podívejte se na http://www.mvcr.cz/index.html vpravo, v rubrice Na vyžádáníJména a příjmení. Chvilku to bude možná trvat, ale zorientujete se, je tam toho totiž víc. Naleznete tu četnost a pořadí skoro všech jmen a příjmení v ČR. Nic se tím ve vašem životě nezmění, ale pobavíte se a budete o něco moudřejší :o)