Víte, původně tu měly být řádky o prádle. O velkých, bůhví odkud se beroucích hromadách špinavého prádla u nás doma. V prádelním koši, kolem něj, před pračkou, v bubnu pračky (která kupodivu ještě neexplodovala), na sušácích v ložnici i chodbě. Všudypřítomné, velké prádlo, které zaměstnává mou drahou polovičku sedm dní v týdnu. Kde se vůbec vzalo, koho to, sakra, je? Pereme snad pro celou čtvrť? Oho, kdeže. Pouze pro naší osobní potřebu. Pro naše dvě dítka a něco málo pro nás dva rodiče, ačkoliv ty mé slipy a tričko nestojí za řeč a být to na mě, ocitnou se ve víru bubnu ještě méněkráte v měsíci.

Před deseti lety jsem vozil věci na vyprání jednou za 14 dní mamince. Byl to malý batůžek. Teď máme doma prádelnu, páč naše dvouletá člobrdinka dokáže jakýkoliv čisťoulinký kus oděvu zlikvidovat během několika sekund. V létě to jde vůbec nejlépěji, poněvadž pořádný kus melounu, pěkně měkoulinká broskvička, akurátně dozrálá jahůdka, červeňoučké rajčátko... Vow, to všechno se tak bezchybně přemístí na její tričko, tílko, kalhoty, kraťasy a tak dále, až to popírá zákon pravděpodobnosti. Chramst, plesk, kyd a je to tam - zářivé barvy bez chemických přísad, naturální umění, patina mnoha let nošení za pár sekund!

Ostatně náš bloňďatý andílek má po kom dědit plesko-kydací geny! Jako na poušti skoro jistě nespadne ani kapka vody, jak je rok dlouhý, na mě skoro jistě blemstne kečup a podobné lahody, jak je sekunda krátká. Tvrdým tréninkem a budhistickým sebeovládáním jsem po třicítce dospěl k nemalým pokrokům a značně zmenšil gravitaci svých svršků pro tekuté a blemstavé pochutiny, nacházející se v mých rukou! (Taky se koupu a stříhám si nehty...) I tak ale tu a tam poznáte, co jsem si dal u stánku před deseti minutami. (No dobrá, přeháním, nepoznáte, ale představa je to patřičně odporná, ne?)

Prostě ať je to jak chce, končí to všechno plus deset kilo utěrek, ručníků a cejch na bedrech Alžbětčiny a Jůlinčiny maminky, mé drahé vyvolené. Páč já neperu. (Hoď po mě kamenem, ale neperu.)

A co teprve to potom všechno vyžehlit? Po nocích, když holky usnou. Žehlení - taková bláhovost, jak ji obdivuji, že do toho vůbec jde (musí, alespoň to říká, tak to asi tak bude). Já bych tenhle zlozvyk, nemít doma nežné pohlaví, asi brzy vymazal z rejstříku... Dyk se to vyhladí na těle, ne?

V jiných rodinách s dětmi se též vyskytují tak vytrvalé a nezničitelné haldy špinavého prádla? Protože pokud ne, pak bych asi měl Bětku více dní navlékat do téhož. Nějaký flek, pche, však přibudou další! To by ale asi doma neprošlo...

A sakra, nakonec jsem se tomu prádlu prostě nevyhnul a na ticho se vyprdnul! Mělo to být o tichu, které mě šokuje tady u tchýně, na vesnici, kde se dovolenkujeme a je pro mě něčím znovu objeveným a krásným oproti pražskému ryku. Ticho! Buď už, sakra, ticho. Tečka.