Článek
Ono totiž jen vidět nestačí. Mnohé památky nejsou od pohledu ničím víc než hromadou staré suti. Člověk namlsaný televizními dokumenty, v nichž vám pomocí počítače nezřetelné zbořeniny dokreslí do původní podoby a oživí dobovými postavami, může být po všem tom kodrcání pěkně zklamán. Očekává, že ve středu navštívené památky procítí historii do hloubi duše, nasaje atmosféru a zažije všelijaké nevyslovitelné pocity. Jenže - nalejme si čistého vína - to se mu při hromadném zájezdu, kdy ho průvodce spolu s desítkami dalších turistů honí v rozžhaveném vzduchu po zbořeništi jako nadmutou kozu, sotva podaří.
My jsme v našem prvním zájezdu měli zaplacen výlet do proslulých Pompejí. Tohle městečko, kdysi zasypané popelem z nedaleko vybuchlé sopky Vesuv, snad nemusím nikomu představovat. Je dokonale zachovalé a umožňuje nahlédnout do každodenního života starých Římanů. Prý. Jenže - jak říkám - při šíleném tempu, které je vlastní každému průvodci, si mnoho náhledů neužijete.
Dojeli jsme do Pompejí v jedno dusné dopoledne. Obloha se zatáhla jako před bouřkou, vzduch byl horký, občasný závan větru nám vháněl prach do očí a vysušoval sliznice. Průvodce nám milostivě poskytl trochu času na zakoupení publikace, kterou tu nabízeli i v češtině, a pak už nás bez milosti hnal pradávnými ulicemi: "Vlevo vidíte, vpravo vidíte..." halekal a máchal rukama jako větrný mlýn. Zuřivě jsme otáčeli hlavami a snažili se toho zachytit co nejvíc. Po několikátém průvodcově "vpravo vidíte, vlevo vidíte" můj věčně nespokojený manžel nevrle zavrčel: "Já teda vidím hovno!" a vytíral si z očí prach, pot a rozteklý opalovací krém. Popravdě - byli jsme na tom všichni podobně. Nestačili jsme vnímat, natož něco prožívat a cítit. Nakonec na nás asi největší dojem udělaly dokonalé odlitky postav - lidí, kteří v ten hrozný den v Pompejích zahynuli a jejichž tělesné schránky zanechaly v popelovém příkrovu svůj věčný otisk.
Když nám tedy nebylo dopřáno vychutnávat historii na světově proslulém místě, rozhodli jsme se ji vychutnat alespoň v místním měřítku.
Zatímco v Čechách se odjakživa na nějakém ostrohu postavil hrad a pod ním, ukryty někde v lesích a dolinách, se ukrývaly vesnice a města, v Itálii na to šli jinak. Také na kopci postavili hrad, ale městečko vzniklo přímo kolem něj. Italové své domečky nalepovali ke zdem pevnosti jako vlaštovčí hnízda, tak hustě, že na nešťastném kopci nebylo (a dodnes není, protože tam lidé stále žijí) k hnutí. Mezi těmi vlaštovčími hnízdy - různě pospojovanými a propletenými - se klikatí uzounké uličky, že tam člověk ledva projde. Hotový labyrint! Počítám, že nepřátelům se jen stěží takové bludiště podařilo dobýt. Když se v úzkých uličkách neumlátili vlastními meči, stačily je nejspíš místní hospodyně zneškodnit z malých okének svých domečků dobře mířenými ranami železnou pánví.
I historické centrum našeho městečka leželo na úbočí strmého kopce s rozvalinami hradu na vrcholu. Ve středomořsky horkém podvečeru jsme supěli do svahu a zarazili se teprve před spletí těch nejstarších a nejužších uliček. "Jestli do tohohle bludiště vlezem, kdo nám zaručí, že se odtud někdy vymotáme?" zachmuřil se manžel a já ani dcera jsme mu nedokázaly odpovědět. Pak jsme si ale všimli, že některé uličky jsou čerstvě vybílené. "Tohle je určitě znamení pro turisty," mínila jsem. "Něco jako turistický značky u nás. Tady pěkně vybílili celý ulice a když se tý čerstvý malby budem držet, dolezem až na hrad!"
A tak jsme vyrazili. Sehnuti šplhali jsme jeden za druhým a pečlivě neuhýbali od bělostných zdí. Do cesty se nám ale postavila jiná překážka. Italové tráví hodně času na ulicích, na pavlačích a verandách. Pavlače a verandy neměli obyvatelé zdejších vlaštovčích domečků k dispozici, a tak posedávali na zápraží a klábosili. Svým posezem ovšem dokonale zatarasili metr široké uličky a my jsme ty staré dámy a pány byli nuceni překračovat. Cítili jsme stud a rozpaky. Docela jsme zapomněli na italské "gracie" či "buon giorno" a škobrtajíce o končetiny rozesmátých staroušků jsme brblali "pardón", "exkjúzmí", "gutnták" i české "dobrý den". Dědulové s faječkami a babky v šátcích se chechtali ještě víc a volali "AHOJ!" Jejich bezprostřednost zmátla mého už tak vykolejeného muže a on v odpověď pomateně hlaholil na všechny strany: "Zdrávstvujtě!" Inu - socialistické školy, to víte...
Na hrad jsme přece jen dorazili. Ukryti ve stínu rozpadlých zdí jsme se kochali výhledem do všech stran. Městečko pod sebou jsme měli jako na dlani, slunce za ním se pomalu nořilo do moře, nad námi se zvedaly hory. Dole v údolí trčel do prostoru starý nedostavěný most (asi dílo mafie) a za hradem začínala krásná asfaltová silnice vedoucí pohodlně až k moři, aniž by turista musel pracně šplhat uličkami, kterými jsme přišli my. Ale nač litovat? Na novém asfaltu žádnou historii neprocítíte a ani se nesetkáte s domorodci tělo na tělo!
Vidím, že v dnešním díle jsem se o památkách rozpovídala trochu víc, a tak si povídání o italské letoře nechám na příště. Těm, kteří se mě uštěpačně ptali, co že jsme tedy v té Itálii jedli, když nám nechutnala místní pizza, zmrzlina ani zákusky, mohu říci, že to, co doma. Kupovali jsme si mléko, máslo, sýr, křupavé bagety, ale hlavně ovoce - broskve, švestky, hroznové víno - a zeleninu - rajčata, okurky, červené i žluté melouny. K obědu jsem občas udělala českou polévku z pytlíku, rýži se zeleninou nebo špagety. Paštiky jsme s sebou nevezli - v tom horku by asi nevydržely. Maminka nám sice vnutila konzervu vepřového masa, ale tu jsme nakonec věnovali toulavým psům. Osvědčil se nám ale dovezený bochník českého chleba - před cestou zmrazený, domácí perník a škvarkové placky - rovněž domácí, na kterých jsem nešetřila sádlem, takže byly křupavé a vydržely. To víte, s platem šest tisíc čistého si nemůže moc vyskakovat doma, natož v cizině!
