(Promiň, drahý čtenáři, čtenářko, půjde-li tentokrát spíše o delší výpis sledu událostí, je to tak čerstvé, že kloudnějšího útvar ze mě nedostanete...)

Celých devět měsíců jsme studovali chytré knihy a připravovali se na ten nejpřirozenější porod, co jen bude možný. Vybírali jsme porodnice co nejsvolnější k alternativním metodám porodu. Navštěvoval jsem kursy, abych byl co platný u porodu, u nějž samozřejmě budu! Má drahá si sama vybere polohu, vlastní tempo a tak dále. Naše miminko přijde na svět tak hladce, měkce a přirozeně, že se bude samo divit. Žádný sál a zmechanizovaný, násilný vstup na světlo světa.

První vykutálenost od naší ještě dávno nevylíhnuté dcerky byla poloha koncem pánevním. I přes veškerá ujišťování  o brzkém otočení v ní setrvala od začátku dokonce. Holt, porod bude náročnější, ale takových bylo, co porodily koncem pánevním, že!

Maminka i požehnaně se vyvíjející miminko si těhotenství krásně užívali. Bříško rostlo a pohyby na něm znatelné nás rozněžňovaly jako správné rodiče čekatele. Upustili jsme od možnosti nechat si drobečka otočit od specialisty. Bylo by to příliš násilné.

Datum porodu - 10. dubna - se horem pádem přibližovalo. Ani jsem nemrkl a má milovaná se sotva batolila po bytě a zmoženě si přála, aby už milá Alžbětka  zatoužila poznat maminku i z vnějšku.

Doktoři se podivovali na ultrazvuku velikosti plodu u tak drobné prvorodičky a raději posunuli plánované datum o pár dní blíž. Porod jsme tedy očekávali každým dnem už od poloviny března.

Hlavou mi běžely notoricky známé scénáře. Chytám taxík vprostřed noci, zmateně pobíhám, popadám tašky, honem, honem, už je to tady!

Na sále držím, coby moderní tatínek, svoji drahou za ruku a jsem jí setsakramentsky platný! Zalarmoval jsem pro jistotu měsíc předem všechny známé s autem, aby nevypínali ani v noci mobil. Jeden nikdy neví.

Zatímco já jsem horko těžko zakrýval nervozitu a hrál si na kliďase, manželka si zachovávala chladnou hlavu, až jsem jí uctivě obdivoval.

Při poslední návštěvě Podolí se naše "papíry" konečně dostaly do rukou kompetentním doktorům. Jak prý je možné, že ještě nemáme domluvený císařský řez?! Miminko už před týdnem mělo podle odhadu přes tři a půl kila, což je za hranicí "bezpečného" porodu koncem pánevním!

Domluvili jsme tudíž plánovaný císařský porod - hrozný termín. Kdy se vám to hodí? Ptal se přívětivě doktor. Ve čtvrtek? Dobře, ve čtvrtek příjem, v pátek "výkon", už je na čase! (Bum, bác, hrc, frc!)

Všem jsme rozhlásili, že datum porodu je známé a pevné, konec nejistoty - 11.4.! Mrzelo nás, že rozhodnutí nezůstalo na miminku samotném, které ví samo nejlépe, kdy do toho "praštit". Též že nemohu být přítomen na sále při císařském řezu. Není to možné, ani následně na JIPu ne. Co se dá dělat, sbohem kursy pro tatínka u porodu, sbohem ruka mé milé zarytá do mé, hlavně aby vše dobře dopadlo.

Ve středu 9.4. večer jsme nachystali věci na čtvrteční příjem a zkoušeli usnout. V mém případě na hodinu úspěšně. Ve dvě hodiny mě probudilo hlučné funění manželky, opřené čelem o bok postele. Ha, jedeme! Hned jsem byl na nohou, telefon v ruce a za čtvrt hodiny už jsme seděli u bratra v autě směr Podolí.

Chvatný příjem (ano, dobře že jste přijeli, porod začal!) a na sál. Milé sestřičky a obdivuhodně klidná manželka. Úplně prázdná porodnice. Od tří jsem poposedával na chodbě před příjmem. V půl páté odvezli mou kopretinku na sál. Vypil jsem tři koly z automatu a měl vzrušenou radost, že jsem se přeci jen dočkal toho pravého "dráma". Přešlapoval jsem a hypnotizoval dveře ze sálu. Nebyl to dětský křik? Ne, to jen vrzly vstupní dveře.

Když se začali před šestou trousit první zaměstnanci objevila se na chodbě krásná sestřička, s krásným úsměvem na tváři a držela v zavinovačce neuvěřitelně krásné miminko! Vy jste asi tatínek?! Máte holčičku, je zdravá a má 4.1kg!

A je to tady, situace tisíckrát si představovaná, najednou reálná a to vše kolikátého? 10. dubna v 5.40. Neplakal jsem, ani nezačal zmateně žvatlat. Jen jsem ohromeně stál a usmíval se jak sluníčko. Byla tak krásná!

A teď jeďte domů, maminka je ještě v anestezii, musela dostal celkovou, epidurální nestačila. V poledne si zavolejte, co a jak.

Sedím v ranní tramvaji, vůbec nevnímám vlezlou zimu a rozesílám jak robůtek s dojatým úsměvem 50 smsek.

Teprve po pár hodinách mi dochází jak moc jsem šťastný. Tak moc! Obě jsou zdravé, krásné, já je miluji a...a...a vůbec! Máme holčičku, máme Alžbětku!

Alžbětka Fajmanová