Za týden jdeme na předváděčku speciálních cviků, které by při pečlivé a poctivé aplikaci měly pomoci. Připravte se na to, že bude řvát, hodně řvát, páč se jí to nebude vůbec líbit, děla paní dochtor! Už v porodnici si před dvěma měsíci všimli, že Julča jaksi zarputile zaklání hlavičku více na jednu stranu. Laik by si ničeho nevšiml, ale má nesymetrické držení nebo tak něco. (Zpráva od neuroložky je plné odborných termínů a zkratek, z kterých prostý, tupý smrtelník nepochytí ani zbla, jak už to tak u lékařských zpráv bývává, jako by jim špatně psal stroj a ještě záhadnou řečí...)

Trochu mě to vystrašilo! S Alžbětou šlo všechno jak po másle a vyjma afektivních zástav dechu, které pominuly před druhým rokem, neměla žádné zásadní nemoci ani jiné neobvyklosti. (Pravda, ve dvou letech není zrovna obvyklé mluvit ve složitých, dlouhých větách, rýmovat a k tomu ještě sprostě, ale tahle odchylka se dá vydržet. Mívám sice na písku občas dilema před rodiči ostatních dětí, mám-li se stydět nebo být hrdý, kde se tolik invence v tom prckovi bere, ale to je víceméně milý problém! Stejně staří chlapečci i děvčátka, které si náš ďáblík obvykle vybere coby posluchače svých sofistikovaných úvah, obvykle jen stojí, lopatku v ruce, písek v puse, oči nechápavě vytřeštěné - odkud ten mimozemšťan přiletěl?)

Cviky prý všechno napraví, říkají ti, kteří vědí, která bije. Doufám, doufám, teď, když je jasné, že Julie je celá já, ještě bych měl výčitky, že za to mohou ty mé geny, safra! Mám sám s neurologií a špatným držením těla osobní zkušenosti. Fuj, jak mě nebavilo chodit na základce do nápravného cvičení... Nepomohlo, ještě dnes se hrbím jak paragraf. Snad bude všechno, jak má být. Jůla, Jůla, prostě je jen trošku zohýbaná z bříška...

Á hop jinam: proč to avokádo? No, je tomu tak - nikoliv dříve, než právě před týdnem jsem poprvé v náhlém vnuknutí koupil a ochutnal avokádo. Ne že bych ho neznal, ale na tuhle exotiku moc nejsem. Přišlo mi ale už nudné kupovat holkám stále jen jabka, hrušky a banány. Bětku podivná máslová hmota s oříškovým dozvukem nenadchla ani trošku a okamžitě patlandu vyplivla. Ovšem já i manželka jsme okamžitě podlehli závislosti a kudy chodím, tudy myslím na tu zvláštní, fascinující chuť, na začátku se jevící téměř hnusnou a na konci slastnou, vow! To ani nemluvím o té krásné pecce, prostě umělecké dílo. Vida, není všem požitkům konec.

E lá hop: když už jsem u zcela přízemních, potravinových záležitostí, nad něž je tak moudré se povznést, proto to nikdo nedělá - koupil jsem pro svá děvčata (i sebe, samozřejmě) domácí pekárnu. Tak! Pročetl jsem testy a jednu vybral. Moc jsem těmhle mašinkám nevěřil - nasypete dovnitř ingredience a za pár hodin vám vypadne supr chleba? Pche, povídali, že mu hráli. Ale ono to tak skoro je. Jen se musí vybrat ten pravý stroj, páč narazíte-li na šmejd, věru si nepochutnáte! Uvidíme, teplý a voňavý chlebík k snídani, toť učiněná slast. Pak bych možná i zapomněl, že ještě stále musím chodit do práce, protože výhra ve Sportce mě opět asi o tisíc kilometrů minula a tak můj charakter zůstane i nadále nedotčen nechutným blahobytem, to je dobře.