Mluvčí punkové generace a frontman legendární britské punkové skupiny The Clash (Střet) tak i při předčasném odchodu symbolicky potvrdil svou odlišnost od mainstreamového punku, charakterizovaného protirasistickým a sociálním poselstvím. Po děsivě vyčerpávajících koncertech bývala jeho šatna plná fanoušků, na něž Strummer chrlil své názory na postavení horníků v Yorkshiru, bezdomovců v Los Angeles či právě Afričanů postižených AIDS.

Jeho předčasná smrt ve věku 50 let v sobě měla velkou dávku ironie - nezabil jej jeho vražedný životní styl plný drog, alkoholu a série nebezpečných dopravních nehod. Ze světa odešel po dlouhé procházce se psem, na židli v kuchyni v západoanglickém Somersetu, kde jej zastihl mimořádně silný infarkt.

Apoštol multietnicity, jehož píseň London Calling se stala jednou z nejznámějších skladeb punkového hnutí, byl ovšem celý život blízko smrti. Ani jeden z rodičů se nedožil vysokého věku a sebevražda bratra Davida byla dokonce katalyzátorem jeho tvůrčí aktivity.

K hudbě přes sebevraždu

Ačkoliv intenzívně soukromý Strummer, vlastním jménem John Graham Mellor, o tragédii mluvil jen s velkým sebezapřením, jisté je, že o 18 měsíců starší bratr byl jeho totálním protikladem. Jako extrémní pravičák vstoupil dokonce do rasistické Národní fronty a současně hltal laciné paperbacky s okultní a satanistickou tematikou. Není jasné, zda jej k dobrovolnému odchodu ze života nepřivedl právě tento ideologický koktejl, pro Joea to však byl rozhodující moment. Definitivně se rozešel s otcem, kariérním diplomatem, díky jehož profesi v mládí vyrostl v Turecku, Káhiře, Mexiku a Bonnu. Chtěl studovat kunsthistorii, ale na Central College of Art vydržel podle vlastních slov "asi tak týden", aby se vzápětí ponořil do alternativního světa squatterů. Ne nadarmo -- stoupenec puritánského rokenrolu v novém prostředí objevil jako zjevení reggae, hiphop, blues a latinské rytmy. Byla to doba vzestupu multikulturní Británie a Strummer našel účinný protilék na hudební jednoduchost punku.

Hrál v londýnském metru a v roce 1976 založil s kytaristou Mickem Jonesem, basistou Paulem Simononem a bubeníkem Terrym Chimesem The Clash, s nimiž se rychle dostal na výsluní a spolu se Sex Pistols určovali styl britského punku 70. let. Autority příliš nectil, avšak koncerty zahajoval okřídlenou větou: "Pryč s Elvisem, Beatles a Rolling Stones… ale John Lennon je král, jasný?"

Do svého rozpadu v roce 1984 nahráli The Clash řadu hitů jako Career Opportunities a Should I Stay or Should I Go?, v nichž se odrážela deprese, hněv a energie tehdejší Británie.

Zbohatlý rebel

Svůj budoucí osud mimoděk vyjádřil ve své nejoblíbenější písni Bílý muž v paláci v Hammersmithu, v níž zpívá o "nových lidech, kteří na rebeliích slušně vydělávají". Ani Strummer neunikl tomuto paradoxu - radikální lyrika mu vynesla milióny liber a ze squattu jej přemístila do nejluxusnější londýnské čtvrti Notting Hill. "Byl plný paradoxů a stále více jej děsilo, kým se stal. Plaše tvrdil, že jeho mezonetový dům mu připomíná barabiznu, v níž kdysi žil jako squatter," řekl o Strummerovi režisér David Mingay. Síle legendy to ovšem nic neubralo.

"The Clash byla největší rocková kapela. Byli naší učebnicí," prohlásil zpěvák skupiny U2 Bono. Časopis Rolling Stone zase označil desku London Calling za nejlepší rockový počin 80. let. Další paradox, neboť album vyšlo už v roce 1979.

Následující album Sandinista se málem stalo v USA propadákem, geniální manažer skupiny Bernard Rhodes však zorganizoval 16denní nonstop vystoupení na Times Square v New Yorku a potenciální katastrofa se proměnila v triumf. Po kasovním trháku Combat Rock však následoval rychlý úpadek, do značné míry způsobený Rhodesovým perverzně ikonoklastickým zvykem vyhazovat ze skupin "otce zakladatele". Když musel jít Mick Jones, byl osud The Clash zpečetěn.

Rockerovo pozdní odpoledne

Po rozpadu se Strummer podílel na řadě projektů včetně psaní filmové hudby a sólového alba Earthquake Weather. Většinu času však trávil v těžkých depresích a stal se figurkou barů v Notting Hillu. "Na schůzky chodil hrozně oblečený a každému bylo jasné, že neprožívá nejlepší období," vzpomíná manažer Tim Clarke.

Nový začátek měla znamenat skupina The Mescaleros. S alby Rock, Art and the X-Ray Style a Global A Go-Go absolvoval na přelomu tisíciletí sérii turné jako za starých časů. Po straně však dodával, že je to jeho indiánské léto či rovnou labutí píseň. "Jsem ale mnohem nebezpečnější, protože mi už na ničem nezáleží," dodával.

V době své smrti pracoval s Bonem a Davem Stewartem z Eurythmics na písni o AIDS. V listopadu vystoupil na koncertu na podporu stávkujících britských požárníků a ke svému velkému potěšení zneklidnil samotné špičky labouristické strany, na níž měl v posledních letech obzvlášť spadeno. Stal se však malý zázrak - na pódiu se vedle něj objevil Mick Jones, poprvé od neslavného vyhazovu od The Clash. "Moc se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem tady," řekl Mick šílícímu davu, který netušil, že vidí obě legendy spolu naposledy.

The Clash měli být příští rok uvedeni do rokenrolové síně slávy. "Po hubených letech se Joe objevil v roli doyena rokenrolu a my jsme měli pocit, že to teď bude dělat asi tak příštích 30 let," říká zpěvákův přítel Don Letts. Indiánské léto však bývá velmi krátké.