Je okruh sportů, které prostě pro ženské nejsou, ať si v nich pořádají MS nebo ne. (Mimochodem, zrovna dnes probíhá na hřišti asi 100 metrů za naším domem ME v ragby žen, safra!)

Nemám nic proti emancipaci, ale už při pohledu na mužský box si klepu na čelo, oči v sloup, natož když se řežou kdysi něžná pohlaví. (Million Dollar Baby je hodně povedený film a Oscara si zaslouží, ale film je film, že, ehm.) Fotbal bych ještě pochopil, meruna, čuty, čut, proč ne? Ovšem takové ženské vzpírání či kulturistika, toť téma spíše pro psychologa či psychoanalytika, ne? Kdy a kým se asi stala holčičí dušičce křivda... A hokej (hoši, do toho!...) není jakbysmet zrovna ženská parketa. (Čte-li tyto řádky nějaká hokejistka, přeji jí nejmíň vítězství v kanadském bodování, ale můj v tomto šovinistický názor je tvrdý jako půl roku starý bochník...)

Ženská prostě není chlap, alespoň obvykle ne, a naopak. Dětští psychologové ostatně jednohlasně tvrdí, že matka je matka a mateřskou trpělivost muž nenatrénuje, ani kdyby se nechal vykastrovat (tuto větu jsem si drze půjčil od Dalibora Matušínského). No jéjé, hawgh, souhlasím. Máme nádhernou holčičku, které si nelze ani na přeplněném pískovišti nevšimnout, ovšem být na ni sám, asi bych si to šel hodit na nejbližší jírovec, abych nemusel páchat násilí na potomku...

Naštěstí sobotní semifinále jsem z větší části viděl (vy jste ve výhodě, když tyhle řádky čtete, už jistojistě víte, jak jsme dopadli v neděli s Kanadou, jak, jak?, mistři nebo prd?). Mé slečny byly z odpolední návštěvy ZOO tak vymrtvené, že v půl deváté spaly jak dudci a já si mohl s manželkou kousat nehty u televize. Zjistili jsme, že úspěšnost akce vzrůstá, když uspáváme obě holky, dvouletou i šesti týdenní spolu. Usnou coby dup. Já ovšem usínám ještě o jeden pořádný dup dříve, takže mě musí drahá na hokej vzbudit.

Hokejistku bych doma mít nemusel, přiznávám. Stačí mi minidiktátor: táto, nepiš, nepracuj a hlavně neřikej to! Rozkazovací slovesa s předponou ne teď jednoznačně vedou v Bětčině hitparádě! Neseď u počítače, táto!

Dobrá, podléhám krutému nátlaku a vrzavě opouštím taburetku, na níž pokroucen klofu do klávesnice. Potřebuji sílu na večerní národní hrdost, na níž, doufám, dojde! Jo!