Před pár dny stačila půlhodinová cesta tramvají do fotolabu, aby se osazenstvo našeho vozu mohlo plně nakochat rozkošnou holčičkou, v tu chvíli ovšem nerozkošně se mrskající jak ryba na suchu a vytírající podlahu tramvaje. Doprovázeno rykem, řevem, pláčem a tak dále, který by dospělák jen těžko vytlačil i kdyby chtěl kdo ví jak. Slzy stříkají dvě sedačky dopředu i dozadu, hlasivky jedou na 120%!

Jeden by si skoro řekl, že v záchvatu se zmítající človíček asi hodně trpí! Bůh ví, co jí ten surový otec vyvedl. Surový otec ovšem pouze zakázal chodit za jízdy vozem. Surový otec také dobře ví, že tuhle show dokáže každá dvouletá holčička vystřihnout na počkání. Doby, kdy jsem laskavě a něžně zkoušel týrané ptáčátko vrátit do hnízda (tzn. do sedačky), už utonuly v minulosti.

I já pochopil, že nejlepší je nechat ptáčátko, ať se dle libosti vymrská dole pod hnízdem. Dříve nebo později (spíše později) ho to přestane bavit, rozhodně ale dříve, než kdybych se jejímu tak pečlivě předstíranému vzteku věnoval... Jak kruté poznání. Ale praktické.

Necítím se při tom dvakrát bůh ví jak dobře. Ti kteří robátko nemají či už dávno zapomněli, jaké to bylo, se znechuceně ohlížejí, co je to za děsného nezvladatelného či nezvládnutého haranta - ti kteří mají či nezapomněli, s chápavým úsměvem pokyvují: jóó, to známe...

Kolem dvou let jde zrovínka o věk, kdy člobrda už všelicos zvládá, umí, zneužívá, ale výchovná snaha se ještě mnohdy míjí účinkem a zakazování a vychovávání vede často k ještě většímu blbnutí a zlobení. Uff. Vyděržaj!

Alžbětka kompenzuje nedostatek pozornosti, která se nutně dost nakulila na malinkou sestřičku, hyperaktivitou místy tak ukrutnou, že se občas bojím, aby jí nevybouchla hlava nebo nedostala infarkt. To je vodopád, povodeň, průtrž mražen, protržená přehrada, exploze bomby. Jak ta mluví, lítá, blbne! Julinku má ráda, hladí, líbá, ač už řekla i "Jůlo, neštvi!", ale zlobí - jej!

Už se těším, až Bětce bude nějakých  pět a Julče tři, pak už si spolu zablbnou (ne že bych naivně doufal, že pro nás to bude o něco lepší)...

Do toho se nám naše malá hérečka zamilovala. Do Štěpánka na pískovišti. Vaří spolu omáčku z písku a velmi jim to klape. Ostatní děti nebývají svolné spolupracovat při vaření omáčky. Proto jeden vstřícný a milý kuchař není vůbec k zahození! Takže tak!