Pražskou, jindy rušnou silnici, jsem přešel bez mávnutí hole. Nic není slyšet a už jsem v lese.

Holí rozeznávám tvrdou, úzkou lesní cestu. Chtěl jsem si hmatat na šípky a listy. Slevuji, na všem je vrstvička ledu. Spokojím se s vnímáním kmenů stromů, na jakou dálku je rozeznám. Cesta splývá s jehličím. Stačilo párkrát podklouznout - a zabloudil jsem.

Sem tam někde zahouká vlak a vyštěkne pes. Silnice, která jindy bezpečně orientuje, je nyní tichá. Je náledí a jsou dvě hodiny v noci. Prodírám se mezi stromy, najednou cítím širší cestu. Vydechnu si a přidávám do kroku.

Moje hůl píchla do něčeho měkkého. Ustrnu na místě. Vražda, nebo náhlá nevolnost? Nebo snad jen alkohol? Skláním se a slyším krátký, téměř nelidský dech. Ještě žije! Ustoupím o dva kroky. Pro klid a rozvážení, jak budu postupovat. Ale dech je vzápětí zase u mých kolen. Pomalu natahuji ruku. Srst! Nahmatám hlavu vlčáka.

S úlevou ho hladím a škrábu za ušima a hned jsme kamarádi. Horko ze mne opadává, jsme dva a je nám líp. Cítím se bezpečnější, ale jak se ho potom zbavím? Je stále u mých nohou. Cesta vede k obydleným místům, poznávám, kde jsem. Zrychluji, už mě nebaví bloudit a hledat přírodní krásy. Vlčák zmizel, divná věrnost kamaráda. Blížím se k sídlišti a vzpomínám na uplynulé minuty. Z přírody nemám skoro nic, ale zato vím, že strach má velké oči. Ve tři hodiny jsem zase pod peřinou, v mysli si promítám barevné listy, kmeny stromů, blankytně modrou oblohu, hnědavě červené šípky a bělostný sníh.

Je mi dobře a jsem vděčný i za ty obrazy.

Viktor Sedlář (www.nevidomi.cz)