Dneska si zafrfňám, zahudruji a budu hnusný na lidi. Negativistický, zaujatý a vůbec! Ne že by spolu nějak extra souviselo rodičovství a antipatie k davu, asi bych pojímal podezření, že mě čím dál větší část civilizace štve i bez navýšení počtu členů vlastní rodiny. Každopádně, když se proboxovávám do MHD či nějakým tím hyper-super-marketem s kočárem a druhým člobrdíkem za ruku, vzrůstá má chuť vyměnit kočár za nějaký elimitátor počtu lidu na čtvereční kilometr. Takový sympatický ovladač s výrazným červeným čudlíkem a nápisem Delete 80% Now!. Cvak a všichni by byli v čudu nebo alespoň za dost vzdáleným rohem.

Ani by mi nevadil počet lidských dvounožců jako takový, ale nějak jsme, specielně ve velkých městech, jeden k druhému bezohlednější, cyničtější, prostě každý si to valí s tím svým nákupním vozíkem jak s buldozerem. Prodavačky jsou často nerudné nebo rovnou strašné (kdo by se taky za ty prachy usmíval, ne?) a speciální lahůdka jsou chlapy za kasou! Tahle práce asi není ta pravá oblast seberealizace pro silnější polovičky, protože když na nějakého toho markujícího zoufalce narazím, je to na dlouho. Obvykle dojde páska v kase, nepůjde načíst nějaký ten kód, celá pokladna se rovnou kousne nebo nastane nějaká těžko uvěřitelná, silně problémová událost. Dítě vříská jak na lesy, chlapík je celý zpocený a marně telefonuje na všechny strany. Po deseti minutách musíme vše vrátit do vozíku velikosti menšího náklaďáku a jít o kasu dál, kde ale sedí rovněž chlap a celá situace se opakuje. (Fakt!) V posledních týdnech tyhle situace přitahujeme.

Když vše funguje, jak má, pro změnu si lidi suverénně stoupají před nás, jako bychom byli ze skla - sakra, to vypadáme tak nenápadně nebo poddajně? To se vážně nedostanu k placení, aniž bych se cpal, rval a nenechal nikomu ani píď navíc?

Ale jo, tu a tam se najdou i milé paní a pánové, co podrží dveře, nakloní se do kočárku, pokecají, uvolní místo na plošince v tramvaji nebo pomohou s kočárem. Ale je to rok od roku horší. Radši každý zaboří nos do novin a nechá ženskou s prckem v náručí stát vedle sebe. Galantnost, pche, co to je? Poseď, dokud můžeš.

Možná se mi to jen zdá, možná je to tím, že sám stojím za starou bačkoru a jen si namlouvám, že nejsem takový (nejsem!, he!). Každopádně se do takových situací nehodím. Jak se snažím být v klidu a nekonfliktní, o to víc vypěním, znervózním a vystartuji, když se něco vyhrotí, a pak je snadné mě identifikovat - jsem ten nasupený buran řvoucí na nevrlou prodavačku nebo chlapíka, co nás právě suverénně předběhl. Ufff, to jsem se rozlítil, jej!

No, nevznáším se každý den jako ptáček. Ale co, he, Sluníčko svítí, lístečky pučí, Julča má škytavku a Bětka právě pronesla "zadeček, bobeček, smrádeček", hle, poezie, není tak zle!

Takže lidi, nervěte se tak dopředu, sakra!