Svérázněji se přesvědčují děti. Postaví se mi statečně do cesty a zkoušejí, zdali je nešidím. Vyhnu-li se jim, tak pro ně nejsem žádný slepec.

Prostí lidé mě zkoušejí s humorem. - Pozor! Vrazíš do zdi! Jen tak mimochodem: slepcům zásadně tykají. Většinou mě však lidé nezkoušejí, ale rovnou mi radí: Trochu vlevo, trochu vpravo. A často si při tom, dobráci, sami popletou levou a pravou. Raději tedy na rady lidí moc nedám.

Já věřím věcem. Obyčejným, neživým věcem. Jsou sice trochu málomluvné a jejich řeč je tichá, domluvím se však s nimi dobře. Nebudu tu povídat o řeči hodin, kamen, vařící polévky, ani o řeči studánky či lokomotivy. To jsou věci příliš hovorné, takoví řečníci, pěvci, básníci nebo pouťoví vyvolavači v říši věcí. Znáte však řeč domovních vrat? Teplou, dřevěnou plochu odrážející zvuk mých kroků docela jinak než studená domovní zeď. Volají na mne, chci-li vejít, že jsou tady. A kovový poklop uprostřed chodníku mi neúnavně a přesně hlásí, že jsem u domu, ve které bydlím.

A tyčkový plot! Není prý zrovna ozdobou ulice, svou prolamovanou krajkovinou však propouští voňavý vzduch a napovídá mi, že dům mého děvčete je už blízko. A až bude na tomto místě postaven nový dům, bude mi to říkat on vůní syrové malty. Jsem vděčen vám, stromy a sloupy podél cest, že dovedete i svým štíhlým tělem odrazit zvukové vlny a včas vyvolat v obličeji pocit překážky. Kolik zpráv mi podaly ušlapané chodníky, hrbolaté dlaždice i naměklý asfalt! A což teprve polní cesty!

Mnoho je věcí, které mi po cestě s bílou holí radí a pomáhají. Jsou to jedny z nejkrásnějších chvil, ty cesty s bílou holí, kdy nepotřebuji služeb lidí, kdy se mohu zaposlouchat do řeči věcí i do svého vlastního nitra. Život běží kolem mne a já mu naslouchám, mísím se s ním podle vlastní vůle a pouta mých slepých očí se uvolňují.

Věřím věcem. Obyčejným, neživým věcem. I když jsou málomluvné a jejich řeč je jenom tichá, budu je oddaně poslouchat dál. Bez jejich pomoci by byla má cesta obtížná a pomalá.