Přitom natahuji uši jak netopýr ve snaze zachytit, jakou řečí to mluví do telefonu tatínek, houpající krásnou hnědoočku na vedlejší houpačce. Sympatický chlapík arabských rysů vedl předchozí hovor v italštině, ještě předtím ve francouzštině, teď tiše mluví do mobilu arabsky. Ještě stíhá komunikovat s asi dvouletou holčičkou napůl česky a napůl francouzsky. Vow!

Zkouším to na Alžbětu rusky, ale hypnoticky sleduje červenou lopatku v ruce slinícího chlapečka, pojídajícího několikátou porci písku. Na lámanou polštinu taky nezabírá a při pokusu o světácky rodilomluvčí přízvuk angličtiny se mi vysmekává a uhání pro panenku, kterou neuváženě na krátkou chvilku opustila její majitelka.

Bude-li kdy naše první dcera vícekráte člověkem skrze vícero jazyků, nebude to zřejmě má zásluha. Každopádně jsem si při prvním předjarním oteplení připadal na pískovišti značně jazykově handicapovaný. Míchá se nám to, míchá a já ustrnul někde těsně za "my name is..." a "ídět Gréka čérez réku...".

Dlouze a poučně jsem si zato popovídal s jednou milou maminkou o porodech, císařských řezech, CAPu, šestinedělí a tak podobně, prostě mezi námi matkami. Porod už má přichystán ukazovák na zvonku, a tak je každá zkušenost z první ruky cenná. Než přijde Julie na svět, asi už se k mnoha jiným tématům neodpoutám.

Tentokráte potomka, pokud bude možnost, snad i zapiji. Glo, glo, glo. To jste celí vy, chlapi, ženská leží ve špitále, celá servaná, sotva to má za sebou, ale mužští se jdou ožírat - oslavovat, ach jo. Při Alžbětě jsem ani nedal známým vědět a dodnes to mají na paměti. Pár piv teď asi poplatím.

Éééé, totiž, co jsem to, no samozřejmě, hlavně aby všechno vyšlo, jak má, jasná věc. Naše známá, se stejným termínem na druhého potomka, porodila před pár dny, o tři týdny dřív, což mě vytrhlo z ospalého klidu. Vždyť my můžeme rodit klidně dnes, teď! (Moment, jdu se zeptat ženy, jestli nerodí! ... - Nerodí...)

V úterý jdeme na ultrazvuk, všemi chválený a doporučovaný doktor Dvořák omrkne, zda vůbec připadá přirozený porod v úvahu. Pak manželčino odhodlání klesne na bod mrazu nebo se rozkošatí do euforické koruny. Doufám pevně v to druhé. Ostatně - po 100 stranách Partnera u porodu už se cítím být kompetentní odrodit ji sám doma nebo někde v autě na krajnici. Teoreticky, že, ehm, chrchly. Takže klid!

Táto, zvedni to dítě, natahuje ke mně už zase ruce to naše dítě. Tuhle Bětka zaslechla manželku (" nevidíš, že to dítě po tobě něco chce") a od té doby si sama sobě kromě "Abětka" říká "to dítě". Zvedám dítě a pro dnešek končím. (8., má to být 8.!)