Uangusta - bojim, to bylo včera. Táta - vejký uši, předevčírem. Je to nádhera, symfonie, jak to šlape, šrotuje - švýcarské hodinky, tenhle mozeček. Stále mě to vyvádí z míry. Doba, kdy stejně fascinující proces říkal pane mé myslivně, není zrovna nedávná, tak se na dceři kochám.

Mé ranní dojmy jsou spíše zamlžené, sekundu po sekundě jako pára nad hrncem mizí veškeré konkrétní obrysy nočních myšlenkových túr do neprobádaných jeskyní. Minutu po probuzení bych si ještě troufl tvrdit, že to byla povědomá tmavovláska, eventuelně tři esesáci, za pět minut už si nejsem jistý, jestli nešlo o úplně anonymní blondýnu, eventuelně tři zabijáky od Jakuzy.

Čím hůře průchodnější mám v noci nos, tím temnější jsou mé sny. Je to přímá úměra.

Tuhle byla průchodnost spíše dobrá a tak jsem v klidu ujel asi tisíc kilometrů coby rychlobruslař, rozvážně kývající levačkou na jednom severoholandském kanálu. Počasí ideální, fanoušci podél břehů vřelí. Noc předtím jsem naopak málem zkolaboval strachy, když se mě snažili odkráglovat neznámí, zahalení chlápci a že to nebyli žádná másla dvojky. Pch! Nájemní zabijáci jedna báseň! Schoval jsem se jim úplně vyfluslý až ve skalách a klepal se tam o život až do úsvitu.

Pak není divu, že jednomu pár desítek sekund trvá, než překonfiguruje svá nastavení pro reálné bytí vezdejší. Navzdory tomu, právě díky svěžesti naší skoro dvouleté květinky, jsou rána oblíbeným výsekem mého života(nepočítám prvních pět minut, samozřejmě).

Nedělej ty ksichty nebo ti to zůstane, říkala mi babička, když jsem dělal ksichty. Měla pravdu, zůstalo a už to nakazilo i Bětulínu. Před zrcadlem se vyřádí, div si nevykroutí panty. Jiné holčičky bývají plašší, důstojné minislečny, obezřetní tvorečkové. Alžbětka je tvor upovídaný, družný, skoro každému by hned dávala pusinku. Taková vřelost mnohé návštěvy, zejména strejdy, vyvádí z míry.

Ahoj, nadšeně křičí přes celý vestibul, když se v metru na schodech začne vynořovat první pasažér. Pánové, zase pivo - bumbaj, šigaety - koužej, ukazuje na skupinku alkoholiků před naším obchůdkem.

Gojila, konstatovala, když kolem nás s pozdravem prošla zachmuřená paní domácí ve svém obnošeném, černém kabátku s chlupatým límcem... Uff, ještě že neví, co je gojila. Ale ona opravdu vypadala úplně jako gojila! Gojila (počtvrté!), opakuje si, když sjíždí večer mámě po břichu s autem a zajíčkem z Kinder vajíčka. Probudilo to Julii, autozajco závody z vrchu, začala kopat, rozvlnila tím silnici a zvýšila obtížnost sjezdu ...