Manželka se na celý den vykolébala kachní chůzí z bytu, obrazit před porodem nějaké ty dochtory a tak dále. Nic, do čeho by se člověk dobrovolně hrnul i bez břicha. Stal jsem se tak na celý den samojediným rodičem. Jistěže ne poprvé ani naposled! Udělal jsem ovšem chybu - pustil jsem se do vaření...

Nejsem univerzálním šikulou. Ne, nejsem zdatným kuchařem. Popravdě řečeno, nejsem vůbec kuchař. No co, co, každý není Jamie Oliver! Míchaná vajíčka, topinky (co stejně nikdy nejsou jako od mého táty), ohřát špagety nebo párky...

Takže proč se nepustil do guláše, prkotina! (Jasně, že je!)

Trochu se, ehm, zkomplikovalo už dopolední vyvařování saviček a dudlíků, ve snaze dostat z nich případné obyvatele jiných světů. Zapomněl jsem se u Medvídka Pú až do zlověstného syčení a zápachu rozpékaného plastu... Sakra, do haj...!

V hrnci, s dočista vyvařenou vodou (tři minuty se protáhly na třicet) vznikla na dně surrealistická spečeninka, za kterou by se nemusel stydět ani Knížák. Kde asi udělali soudruzi z Vysočan chybu... Inu, dcero: právě jsi přišla o dudlík, za druhé: máma nás zabije. Mě zabije! Jednou jsme s tím šidítkem museli skoncovat! Vhodná chvíle je tu!

Staly se horší věci, pusťme se do guláše. Vítáme vás u kursu tvůrčího vaření, kdo vydrží, dostane podepsanou zástěru.

Maso opečené v tuku s cibulí osolíme, podlijeme, dusíme, nakonec zaprášíme a povaříme...

Užvanění tihle tvůrci receptů tedy nejsou. Jasně a stručně. S vyplazeným jazykem soustředěně maluje u tabule co možná nejvěrnější lebku plus zatím jednu klíční kost (viz minulý fejeton). Úspěch u Alžbětky značný, ovšem vyvařená voda a spražené, ne zrovna vonící maso si to nemyslelo. Ouha! Tak teď vypadám jako úplný levoruk domácí.

Maso jsem vyhodil, hrnec zběsile vydrhl (makačka) a skočil k Číňanům pro kuře a osmaženou rýži.

Ňami. Sytí jsme vyrazili do Mořského světa do Holešovic. Představa obrovských akvárií, desítky metrů krát další desítky metrů, prostě malá moře, se nenaplnila. Rybky hezké, barevné, ovšem chudáci žraločíci se tísnili ve skleněných vězeních, kde sotva plácli ocasní ploutví. Nebohá langusta se ani nemohla otočit. Bětka byla nadšená a zaujatá výzkumem, kde má žralok pindíka (což opravdu nevím) a vylézáním a slézáním schodů do patra... (Všiml jsem si při tom, že má každou ponožku jinou...)

Tramvaj směr domov byla naplněná popravčí atmosférou, pomatená ženská přes uličku na mě zlověstně, ovšem nepřítomně kulila oči  a vyrážela nasupené věty. Prý mě čeká setnutí hlavy, neúplatný soudce a z toho se nevykroutím! Chuděra, dívala se sice skrz mě (asi i skrz celé reálno), ale když jsme na Palmovce vystoupili, ulevilo se mi. Hlavu mám stále na krku...

No, to nám to ale pěkně uteklo, teď ještě, co na to řekne mamina...