Měl bych být už otrlým samcem - ploditelem a nějaké ty pohyby v manželčině břiše by mě měly nechávat chladným. Přiznávám - z počátku tomu tak bylo. Až mě má otupělá laxnost vyváděla z míry. Že by se ze mě stal zaprděný fotr, co ztratil cit? Přijít ze šichty, navečeřet se, vyslechnout si manželčiny denní strasti a radosti, jedním uchem tam, druhým ven a pak to na gauči zapíchnout u nějakého "C" se Seagalem, zatímco ona žehlí další tunu prádla a do vany se dostane po půlnoci?

Nenápadně jsem se začínal tomuhle odpornému zátiší přibližovat a své drahé pít krev.

Naštěstí jsem si, snad včas, protřel oči pěstí a začal vnímat.

Alžbětce jsem se snažil vždy věnovat, ale začínal jsem zapomínat na manželku. Většina zůstává na ní a ta s břichem dmoucím a dechem těžkým logicky zvládá starosti hůř a hůř... Při očekávání prvního přírůstku jsem přiskakoval při každém jejím heknutí, vymačkával šťávu z pomerančů, ob hodinu hladil bříško a tak dále. Na to teď není tolik času, když kolem vás lítá skoro dvouletá dračice a  tak už teď je Julie v jisté nevýhodě.

Snad mi za to nedá pohlavek (plesk!), až na přelomu března a dubna vykoukne na svět. Doufejme, že tím nejpřirozenějším způsobem, protože císařského řezu číslo dvě se děsíme, ač mnohé maminy v okolí tvrdí, že "to u nich bylo v pohodě". Julča kotrmělčí o sto šest, takže polohu si stále nevybrala, ale donutila mě tím pořádně si uvědomit, že manželka už je opravdu nemálo těhotná a potřebuje větší podporu.

Musel jsem se trošku k porodům, moji drazí (echm), vrátil, ježto po předminulém fejetonku jsem byl onálepkován jako fanda císařáků, což je to poslední, po čem jsem ve své ironii toužil. Pfff.

Opak je pravdou. A ne že nééé.

Manželka právě louská tlustou knihu od duly Henci Goer Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu, která velmi nekompromisně analyzuje praktiky současného porodnictví. Grrr! Porod je dnes chápán spíše jako náročná a riskantní operace, která se nemůže obejít bez odborné lékařské pomoci. Žena, která by ráda rodila zcela dle své libovůle nebo nedej bože dokonce doma, je chápána jako hloupé stvoření, hazardující se životem svým i svého dítěte! Což je stav, dle Goer, neradostný a navíc se asi hned tak nezmění... (Je samozřejmě situací zcela odlišnou, když komplikace jsou očekávatelné a pravděpodobné, protože těhotenství neprobíhá, jakby mělo!)

Když se tak podivuji na extra kopanci, které uštědřuje naše budoucí fotbalistka své mamině zevnitř jejího bříška, dumám nad tím vším a nejsem úplně klidný. Nejsem.

Ne že bych se při prvním porodu nestrachoval a bral ho jako housku na krámě. Teď si člověk ale všechno nějak víc uvědomuje, když vidí tu princeznu, která vyrostla z toho drobečka, kterého mi sestra 10.4.2003 ráno přinesla v zavinovačce.

Všechno šlo jak po másle a já si teď maluji čerta na zeď, aby to tentokrát nebylo jinak...

Prostě začínám trochu panikařit... Vzmuž se, sakra!